|
|
 Táboráček
plápolá...
„Tohle je nejlepší televize...,“ pravila naše milá sousedka,
když jsme na chalupě roztopili kamna a zahleděli se do ohně.
Ta souvislost mezi ohněm a televizním přijímačem mě odjakživa
fascinuje. Opravdu tak rádi zíráme na obrazovku proto, že už
nemáme v domě ohniště?
Nedávno jsem seděl v jedné břevnovské kavárně a nade mnou
vyřvávala televize s jakýmisi klipy na umělohmotné písně.
Požádal jsem číšnici – byli jsme tam jen my dva –, jestli by
to nemohla vypnout, že se na to nedívám a ona, jak vidím, také
ne.
„To my nesmíme, ani kdyby tu nebyl vůbec nikdo,“ odvětila. Asi
aby oheň nevyhasl, napadlo mě. Na jiný důvod jsem nepřišel...
Čím jiným by to mohlo být, když dneska téměř v každé hospodě
plápolá obrazovka a také v domácnostech si tenhle zvláštní
táboráček vydobyl dominantní postavení? Někdy ten ohýnek
dokonce plane globálně, respektive nezanedbatelná část všeho
lidstva zasedne u pomyslného společného táboráku: když tuhle v
Londýně jistí Middletonovi vdávali dceru, dívaly se na to prý
dvě miliardy lidí najednou! Kolektivnější posezení si už skoro
ani nelze představit, a to se ve stejném čase určitě nějaká ta
miliarda dívala někam jinam na něco jiného...
Čím to všechno je? To se tak málo během staletí vnitřně
měníme? Nejvíc mě děsí, jak dobře to slouží jako argument
ideologům televizního průmyslu, kteří tvrdí, že je úplně
jedno, co se vysílá, hlavně že k tomu lidi nakonec slupnou i
reklamu. Na ní se přece vydělává – ty ostatní programy jsou
tam jen proto, aby udržely diváky u obrazovek do dalšího
reklamního bloku. Veškerý pokrok plyne tudíž jen z toho, že do
ohně by se umísťovaly reklamy dosti špatně a bylo by to příliš
nákladné. Oheň už je tu jen pro rebely a každý solidní
konzumní člověk jedenadvacátého století vlastní obrazovku, i
kdyby mu ji měli instalovat zadarmo. Však se jim ty náklady
časem vrátí...
Sousedka se ženou už šly spát, ale já ještě u kamen zírám do
plamenů. Vybavují se mi vzpomínky na paní režisérku Drahomíru
Vihanovou a její kočky, které se prý dívaly na televizi hlavně
proto, že tam věčně něco bouchá a bliká. My ostatní jsme
většinou úplně stejní – stačí zablikat a zabouchat a už se
shlukujeme kolem obrazovky a šátráme po slaných tyčinkách...
Samozřejmě existuje podivínská menšina, kterou blikání a
bouchání neuspokojuje. Tihle kverulanti poukazují na
veřejnoprávní funkci nekomerčních televizních kanálů a
vyžadují program, jenž by je duchovně obohatil, vzdělal či
alespoň pravdivě informoval. A když se toho nedočkají,
přístroj znechuceně vypínají a nakonec považují pohled do ohně
za zajímavější. Někteří ironicky dodávají, že by se jim
vyplatilo povinné poplatky za televizní vysílání rovnou házet
do ohně, protože profesionální funkcionáři i politikové si za
jejich peníze beztak dělají z veřejnoprávních institucí
výdělečný podnik.
Když se prý člověk dlouho dívá do ohně, zapomíná. O zírání na
televizi to musí logicky platit dvojnásob. Navíc si pak
pamatujete spoustu nesmyslů, z čehož mají ti podezřelí
prodavači iluzí radost a hlavně profit.
Tak já ještě přiložím polínko a musím končit. Drahnou chvíli
už na mě bliká a bouchá Bratislava, za chvilku se tam odehraje
finále mistrovství světa v hokeji a to si nemůžu nechat ujít.
To přece sleduje – reklamy nereklamy – úplně každý...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
