|
|
 Mezi
psem a vlkem
U nemocnice, kam jezdím na rehabilitaci, se nedá zaparkovat.
Nejlepší by bylo nechat auto jinde a jet autobusem, ale tak
daleko jsem zase v té rehabilitaci nepokročil, špatně se mi
chodí... Jezdím tedy na cvičení pravidelně o půl hodiny dřív a
čekám, zda se přece jen neuvolní nějaké místečko pár desítek
nebo i stovek metrů od budovy. Spolu s některými řidiči, kteří
jsou v podobné situaci, se tomu čekání snažíme dát jakýsi řád.
Vjedeme do parkoviště, nepředjíždíme se a stojíme slušně za
sebou, až na nás dojde řada. Jenže parkoviště má také výjezd.
Sice jednosměrný, ale část populace tuto značku zřejmě
neuznává, a tak vám tamtudy po čtvrthodině čekání někdo klidně
vjede do parkoviště a vyfoukne vám místo, na které poctivě
čekáte. Tím pádem vzniká chaos – skutečný i morální – a
zakrátko přestávají platit jakákoli pravidla. Za takové
situace, nestane-li se zázrak, přicházím pozdě anebo vůbec
nepřicházím...
Minule mi dokonce i výjezd z parkoviště zatarasil jeden z těch
talentovaných řidičů, kteří jsou zcela nezávislí na pravidlech
silničního provozu. Když jsem mu ukázal, že bych potřeboval
jen vyjet, řekl, že couvat nebude, a pak už pokračoval pouze
nonverbálně. Ovládal velké množství rozličných sprostých
znaků, umně skládal prsty všelijak k sobě a od sebe, a když
jsem se nakonec přece jen nějak prosmýkl kolem, stáhl jsem
okénko a v odpověď jsem mu oznámil, že je nebezpečný asociál.
S ním to ovšem rozhodně nic neudělalo, nechytil se za nos a
nepolepšil se. Jen za mnou zavolal nějakou podobnou zdrcující
urážku...
Zřejmě se budeme muset smířit s tímto válečným stavem, časem
si koupíme pistole, japonské meče nebo výbušniny a ti
nejsilnější u nemocnice zaparkují. Zároveň budeme muset
přestat hlásat úpadková hesla o zdvořilosti či ohleduplnosti –
každý z našeho parkoviště přece ví, že to jsou projevy
slabosti a nikam se s nimi nedostanete. Ti bohatší a slušnější
si budou asi brát taxík, méně slušní podplatí hlídače a
seženou si povolení k vjezdu do nemocnice, kde pak budou
zabírat místa sanitkám. No a my ostatní budeme chodit pěšky,
případně se tam od autobusu nějak doplazíme.
V malých a takzvaně nedůležitých věcech, jako je parkování
před nemocnicí, se asi nevyplatí povolávat hned jednotku
rychlého nasazení, aby udělala pořádek. Možná by pomohl jeden
policajt, ale asi na něj nejsou peníze, a tak zkrátka slabší
ustoupí silnějším. Není to rozhodně svět, který by se nám
líbil, ale jinak to asi nepůjde...
Naše civilizace stojí z velké části na dohodě. Když se
nedohodneme, nastane buď anarchie, nebo diktatura. Něco jsme
zřejmě při našem rychlém vývoji zanedbali a teď se nejsme
schopni dohodnout ani na parkovišti před špitálem. O penzijní
reformě a jiných, pro budoucnost podstatnějších věcech to
jistě platí dvojnásob, a tak můžeme jen děkovat
prozřetelnosti, že naše vlast není v současné době ohrožena
nějakým mezinárodním konfliktem. My si vystačíme s těmi
vnitřními. Stávají se z nás podivně nesnášenliví občané země,
v níž co není zakázáno, je povoleno.
Poměrně přesně to vyjádřil jeden kolega průvodce z konkurenční
cestovní kanceláře, se kterým jednou ročně čekávám v noci na
letišti v Reykjavíku na další várku turistů.
„Víš, jakým se řídím heslem?“ povídá minule někdy v hodině
mezi psem a vlkem.
„Samozřejmě,“ zamumlal jsem zvědavě, připravil se na všechno a
dočkal se.
„Já si řikám,“ pravil ten bodrý muž, „naser ty ostatní dřív,
než oni naserou tebe!“
Letadlo přistálo a k nám se pomalu trousili nic netušící
turisté těšící se na dovolenou...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
