|
|
 Jan
Vondráček,
herec
Navzdory oboru svého studia jste se stal hercem bez předpon a
přívlastků. Proč jste vlastně šel touto cestou?
Prostě jsem se nemohl rozhodnout, jestli budu dělat muziku,
nebo divadlo. Na jednu stranu jsem byl nadšený ochotník, na
druhou stranu jsem hrál v kapele, bavilo mě obojí. Přitahovala
mě studiová divadla jako HaDivadlo nebo Ypsilonka. A školou,
která mi připadala nejblíž tomuto typu divadla, byla takzvaná
loutkárna na DAMU. Sotva jsem na ni nastoupil, přišla sametová
revoluce a škola dostala novou tvář. Pracovali jsme s Arnoštem
Goldflamem, s Janem Schmidtem z Ypsilonky, s panem Kopeckým a
s Jakubem Kroftou jsme se dostali i k loutkám... Vlastně jsem
si vyzkoušel všechno, co jsem chtěl.
V dětství jste toužil být houslistou v symfonickém orchestru.
Pak ale převážily úplně jiné žánry – folk, punk... Jaký vztah
k vážné hudbě máte dnes?
Vždycky jsem byl šumař. Když jsem jednou na jevišti hrál na
housle a v obecenstvu seděl Václav Hudeček, omlouval jsem se
mu potom za tu drzost a on mi řekl: Ale vždyť vám to pro
divadelní účely stačí, tak proč byste se omlouval. Měl pravdu.
Divadlo je vlastně takový podvod, kde herec předstírá, že je
něco, co není. Takže proč bych nemohl předstírat, že jsem
muzikant. V našich představeních hraju na housle, basu,
mandolínu a baví mě to. Stejně tak mě baví skládat do našich
her hudbu. Když jsme zkoušeli Pratchettovu Maškarádu, která se
celá odehrává v opeře, trochu jsem prznil klasiku, do
Goldbergovských variací jsem napsal rockovou muziku, do Myšky
z bříška bigbít a funky. Mám rád a obdivuju například
francouzské smyčcové kvarteto Le Quatuor, které dokáže z
jakéhokoli hudebního žánru udělat špičkovou klauniádu. Čtyři
nástroje, několik rekvizit, a co s tím dokážou! Jinak klasiku
poslouchám rád i v autě, protože není přerušovaná reklamami.
Jet po pražském nábřeží, dívat se na Hradčany a poslouchat
třeba Brucknera, to je zážitek.
Divadlo v Dlouhé, kde hrajete už patnáct let, se řadí k
nejlepším scénám u nás. Přesto není souborem mediálních
celebrit. Spatřujete v tom zákonitost?
Pár mediálních figur u nás taky máme, ale ne moc. Není to tím,
že by nebyl zájem, prostě to jinak nejde. Také občas dostávám
nabídky na velké role v seriálech, ale zatím je z různých
důvodů odmítám. Většinou beru jen menší role, které jsou
rychle hotové. Ale několik hezkých rolí už jsem stihnul. Když
dopoledne zkouším a večer hraju, zbývají mi asi tři hodiny,
během nichž musím vydělat nějaké peníze, abych si mohl dovolit
hrát divadlo. Naše platy jsou pod průměrným příjmem.
Prozradíte, kolik divadelní herci berou?
Průměrně kolem sedmnácti osmnácti tisíc čistého, často i méně,
podle toho, v jakém divadle hrají. Herci v divadlech veřejné
služby pobírají v přepočtu na hodiny strávené na zkouškách a
představeních méně než popeláři placení stejným magistrátem.
Mám dvě děti, žena je učitelka, z našich pravidelných příjmů
bychom stěží zaplatili složenky a školní potřeby. Seriáloví
herci od pěti ráno točí, pak jdou na zkoušku do divadla,
odpoledne stihnou natočit ještě jednu dvě scény – a večer mají
podávat maximální výkon na jevišti. Dá se to zvládnout, pokud
má někdo v divadle méně práce. Já trávím v divadle hodně času,
do toho si odskočím do dabingu, rozhlasu, občas točím, hudbu
často píšu po nocích. Jednou jsem po několika takových
probdělých nocích uslyšel, jak pražský radní Richter v rádiu
říká, že divadelní herci jsou elita, která za málo práce
dostává hodně peněz. Vzpomněl jsem si na přísloví: Podle sebe
soudím tebe.
Použil jste termín divadlo veřejné služby. V časopise, který
píše o rozhlase veřejné služby, by bylo dobré tento pojem
vysvětlit.
V celém světě spolu soupeří dva typy divadel, můžeme je po
newyorském způsobu nazvat třeba Broadway a Off-Broadway. Ten
první typ pracuje s vyzkoušenými technikami, protože musí mít
pořád plno. A je to tak správné, protože si musí na sebe
vydělat. Naproti tomu divadla veřejné služby si mohou dovolit
udělat hru, která nebude třeba tak prvoplánová, a tím pádem
tolik navštěvovaná, ale pohne s divákem, posune třeba vývoj
divadelní řeči někam dál. Ale to není jejich jediný úkol. Když
v divadle veřejné služby stojí lístek třeba na Macbetha tři
stovky, je to hodně, ale pořád je to polovina nebo třetina
toho, co stojí lístek na muzikál v divadle, které bylo
založené za účelem zisku. Lidé si platí z daní na kulturu i
proto, aby pro ně divadlo bylo relativně dostupné. Právě kvůli
tomu, aby to tak zůstalo, je třeba odlišit Broadway a Off-Broadway.
Nelze dopustit, aby ten, kdo si divadlo pořídil jako výdělečný
podnik, si mohl, jak bezelstně prohlásil jeden divadelní
podnikatel, pravidelně sáhnout na veřejné peníze. Jistě, může
připravit náročné představení, na které mu může město přispět
formou grantu. Ale mělo by to být jen pro tyto případy.
V roce 2010 jste se stal vítězem divácké Ceny Františka
Filipovského za dabování titulního hrdiny v seriálu Mentalista.
Je pro vás dabing i příležitostí přiučit se něčemu od
zahraničních kolegů?
Když jsou dobří, pak určitě. Člověk se musí do „své“ figury
dostat, pochopit, jak hraje. Pak si může osvojit některé
herecké postupy tak, že je někdy podvědomě použije i na
jevišti. Mezi mé oblíbené herce patří David Thewlis, mluvil
jsem ho například v Úplném zatmění režisérky Agnieszky
Hollandové nebo v Sedmi letech v Tibetu. Moc rád jsem daboval
Anthony Hopkinse ve filmu Loutka nebo Jacka Nicholsona v
jednom z jeho raných filmů, kdy se typově nehodilo, aby ho
dělal Alois Švehlík.
Jednou jste daboval i Karla Rodena. Jak se to přihodilo?
Když se tu daboval film Neprůstřelný mnich, ve kterém Karel
hrál, nebyl zrovna k dispozici. Poslali mu do Ameriky jména
tří herců, kteří by ho mohli předabovat, a on si vybral mě.
Znali jsme se z našeho divadla, kde hostoval, dokonce jsem
část jedné písničky, do které jsem mu předepsal vysoké tóny,
odzpíval za něj. Možná se mi takhle revanšoval...
Milan Pokorný
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 24. 5. |
