|
|
Od frašky
po mystérium
Snad nejosobnější hrou francouzského dramatika a básníka
Paula Claudela je Polední úděl. Ztvárnil v ní nejen
své milostné vzplanutí a s ním spojené osobní selhání, ale
také hloubku víry i pochybností konvertity. Je to drama o
všech podobách a stupních lásky: od pudové sexuální touhy,
přes tu, která se projevuje v soucitné pomoci bližnímu, až po
onu, jež je prožívána jako mystické spojení s Bohem.
V úchvatné inscenaci Divadla v Dlouhé se režisérce Haně
Burešové a jejímu tvůrčímu týmu podařilo sugestivně
konkretizovat všechny, i ty nejsubtilnější polohy Claudelova
textu. A to především díky tomu, že s vynikajícími interprety
a s přispěním invenční scénografie Martiny Černé rozehrála
širokou škálu někdy až protikladných žánrových poloh, ke
kterým komponenty textu nepřímo odkazují.
 Úvodní
scéna připomíná Čechova. Na palubě zaoceánského parníku
mířícího do Číny se seznamujeme s protagonisty milostného
čtyřúhelníku. První dojem o nich získáváme z dialogů
odvíjejících se jako v nějaké bulvární konverzačce. Ústřední
hrdinka Ysé je Helenou Dvořákovou zpočátku interpretována jako
rozmarná, nudící se panička, jejíž smyslný smích-ržání,
nejlépe napovídá, oč té klisničce jde a co zřejmě její muž –
v podání Miroslava Táborského přitrouble nudný podnikatel –
dokáže při počestném plození svých potomků saturovat jen
částečně. Náš první dojem je ostatně stvrzován i tím, co o Ysé
jako své někdejší milence prozrazuje drsný dobrodruh Amalric
(Miroslav Hanuš) kontemplativnímu panici Mesovi (Marek Němec),
jehož by Ysé ráda svedla.
Události, které následují po přistání lodi, ovšem náš náhled
na hrdiny zásadně mění. V každém dějství se jejich charakter
prohlubuje, nabývá konkrétnějších obrysů a naše pozornost se
od Ysy přiklání k Mesovi, kterého Claudel obdařil zřejmě nejen
svými hříchy, ale také pochybnostmi o hodnotě své víry i sebe
sama, a snad i mystickými zážitky. Průniky do hlubin postav
jsou díky interpretaci všech herců snad ještě napínavější než
dramatické okolnosti, za nichž se odehrávají (vyvražďování
cizinců při boxerském povstání v Číně). Na uhrančivosti
inscenace se podílí i hudba a scénografie. Diváci sedí na
jevišti a hlediště před nimi je chvíli vzedmutým oceánem,
chvíli starým čínským hřbitovem a v závěrečném mystériu i
hvězdným nebem, jež nás všechny obklopuje.
Bronislav Pražan, publicista |
