|
|
A jednu
generaci pozhasínali jako světla
Jako 39. svazek Spisů Josefa Škvoreckého vyšla loni
jeho korespondence s Janem Zábranou nazvaná Jak je
ve větě člověk. Oba autory pojilo přátelství, které se
zrodilo na počátku padesátých let minulého století poté, co si
Zábrana přečetl Škvoreckého novelu Smutek v zemi socialismu,
jež byla poprvé vydána až v roce 1968 pod názvem Konec
nylonového věku. V souvislosti s uveřejněním Zbabělců v roce
1958 čelil Josef Škvorecký ostré kritice a zákazu publikovat.
A tak se jeho mladší přítel Jan Zábrana, který se mezitím
navzdory politickému tlaku prosadil jako překladatel z ruské a
angloamerické literatury, podepsal pod Škvoreckého překlad
Millerova Prezydenta krokadýlů. Z této konspirace se zrodil
nápad vydat pod jménem Jana Zábrany jejich společné dílo –
trojici detektivních románů Vražda pro štěstí, Vražda se
zárukou a Vražda v zastoupení.
 Když
se manželé Škvorečtí v srpnu 1968 vydali na cestu do Ameriky,
která se po roce změnila v emigraci s trvalým útočištěm v
Torontu, přátelství mezi Josefem Škvoreckým a Janem Zábranou
se proměnilo ve vztah ryze epistolární. Pro Zábranu to
znamenalo značné riziko, protože musel hledat přijatelný
způsob, jakým zasílat dopisy do Kanady, aniž by na sebe
upozornil. Dělo se tak pomocí přátel a spolupracovníků, kteří
jeho dopisy odesílali z cest do zahraničí. Zatímco Josefa
Škvoreckého zajímal především zdejší literární život po srpnu
1968 a hledal texty, které by mohl vydat ve svém
nakladatelství Sixty Eight Publishers, Jan Zábrana, usiloval o
zachování základních jistot své rodiny a jakékoliv riziko, jež
by plynulo ze spojení s doma proskribovaným Josefem Škvoreckým,
odmítal. V jednom z dopisů v říjnu 1971 Škvoreckému napsal:
„Já velice dobře chápu, že ozon de la liberte je opojný a že
člověk hodí za hlavu všechny přebytečné a vskutku nesmyslné
starosti, ale zatím se nedá nic dělat, rozdíl je ten jediný,
že Ty jsi tam, já tady, a s tím se nedá svítit. Přece bys
nechtěl přihlížet tomu, jak lidé riskují nebezpečí totálního
existenčního zničení, s tou krásnou lhostejností lidí, jimž
zničení nehrozí.“ Jeho vnitřní nesouhlas ještě zesílil poté,
co se Škvorecký ve svých komentářích na Hlasu Ameriky začal
nepřímo dotýkat citlivých témat minulé či budoucí spolupráce.
V roce 1982 Jan Zábrana vážně onemocněl a zcela se uzavřel do
sebe. Následkem toho se v posledním období jeho života
korespondence s Josefem Škvoreckým omezila na výměnu
formálních přání a vzkazů. Přesto na sebe oba přátelé
nezapomínali, oddělovaly je ovšem rozličné existenční podmínky
a možnosti. Pod tíhou normalizace Jana Zábranu sužoval pocit
„starého člověka na konci života“ – verdikt, který vynesl sám
nad sebou.
Pořad sestavený z dopisů obou přátel, který stanice Vltava
odvysílá v neděli 5. června ve 20 hodin v rámci pravidelných
Schůzek s literaturou, je sugestivním obrazem normalizace.
Připomene zároveň osmdesáté výročí Zábranova narození.
Marie Valtrová, spolupracovnice ČRo 3 – Vltava
|
