|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Dvakrát z války a o válce
Opět se ve své recenzi věnujeme činnosti aktivního olomouckého
studia. Tentokrát sáhli dramaturg Hynek Pekárek a režisér
Michal Bureš po textu autorské dvojice Lucie Kolouchová a
Tomáš Hrbek Šoa. Název sám říká, čemu se bude hra věnovat –
nezměrné tragédii holokaustu. Text, který se poprvé objevil na
prknech Švandova divadla v režii autora Tomáše Hrbka ve
výtečné interpretaci Zuzany Onufrákové a Miroslava Hrušky, je
postaven na souběžném vyprávění dvou jakoby náhodně vybraných
příběhů přímých účastníků (a obětí) tohoto barbarského
„experimentu“: herečky Hany Pravdové a hráče rugby Miloše
Dobrého. Ona relativně úspěšná herečka, která hostovala i na
Vinohradech a v Národním divadle, on úspěšný začátečník v
rugby. Dva lidé, kteří se pravděpodobně nikdy nepotkali a
jejichž osudy by šly každý jiným směrem, nebýt jednoho pojítka
– oba byli Židé, oba přežili pobyt v koncentračním táboře.
Kolouchová a Hrbek sestavili jejich výpovědi do scénáře, který
Michal Bureš přetavil do funkčního dokumentárního dramatu. Ve
spolupráci s herci Luďkem Eliášem a Hanou Maciuchovou se mu
podařilo vytvořit sdělnou, čistou a stylově téměř jednotnou
inscenaci, která podává svědectví o době a skutcích, jež
nejsou tak vzdáleny a o lidech, kteří žili s tím, že přežili.
Inscenace je zvukově střídmá, režisér zde ponechává prostor
hercům, kteří příběhy svých postav podávají klidně, bez
patosu, aby o to více vyzněla tragédie, kterou museli prožít.
Ne vše však vychází zcela. Režisér Bureš v začátku inscenace
opět používá svůj oblíbený dokumentárně stylizovaný úvod,
který ale troskotá v okamžiku, kdy se on, režisér Bureš,
setkává s herečkou Pravdovou – ovšem v interpretaci Hany
Maciuchové. Jakýsi pseudodokumentární „reál“ se tu sráží s
hranou fikcí – a to by se stávat nemělo, obzvlášť u jinak
vydařeného díla.
Do období druhé světové války zavedl posluchače také Stanislav
Motl, host pořadu RozHraní – Poklady rozhlasového archivu,
kterému autor Tomáš Černý (v magazínové části skvěle
prezentující archivní materiály Svobodné Evropy) zapůjčil
pomyslné „klíče“ od rozhlasového archívu. Reportér Motl si
samozřejmě nemohl nechat ujít výlet do Protektorátu, v
bezedném rozhlasovém archivu si však počíná jako návštěvník
čajovny, který si objedná sáčkový ovocný čaj. Nabízí
posluchačům tisíckrát slyšené dobové šlágry, vypráví stokrát
již vyslechnuté známé pravdy. Posluchač má samozřejmě příjemný
pocit ze známého, v závěru pořadu zazní zajímavé i citově
otřásající svědectví reálných pamětníků, ale člověka znalého
věci se chápe lehké zklamání nad promarněnou šancí pustit do
éteru něco neslyšeného, neznámého. Alespoň že o týden později
odvysílal Tomáš Černý skutečný skvost – obnovenou premiéru
zázračně dochované Nerudovy aktovky Prodaná láska (1945),
získané z pozůstalosti Karla Högra. |
