|
|
 Jak
se žije v Polsku
Polský režisér Andrzej Jakimowski získal za film
Fígle mnohá domácí ocenění, a dlužno říci, že vcelku
právem. Není to totiž dílo jednoznačné ani jednoznačně
vyložitelné. A své pochopení nijak neusnadňuje. I při nynějším
televizním uvedení (pondělí 6. června, ČT2, 22.30)
postřehneme, že snímek vystavuje na odiv melancholické
zpodobnění ošuntělého (velko)městského předměstí s postavami
sociálně řekněme znevýhodněnými, ale přitom je zbavuje
jakéhokoli významového přesahu, nahlíží je jakoby „samy o
sobě“.
Kolíbavě vyprávěný příběh se opírá o řadu průběžně se
vracejících atributů: vedle železnice je to třeba motiv
vypouštěných holubů, figurek vojáků převážně rozmísťovaných do
kolejiště či tamtéž vhazovaných drobných mincí, především pak
svérázných hrátek a happeningů, zpravidla odhadujících, jak se
zachová člověk, vůči němuž je provokující „hra“ vztažena.
Protagonistou je tu malý Stefek (Damian Ul), vyrůstající
společně s dospívající sestrou Elkou (Ewelina Walendziaková) u
osamělé matky. Režisér se soustředí hlavně na chlapcovo
počínání, neboť právě on většinou podněcuje probíhající dění.
Fígle, často v netečném přihlížení jakoby duchem nepřítomné
(příznačné jsou dlouhé pouliční jízdy poloprázdnými ulicemi),
rozehrávají řadu syžetových okruhů. Ačkoli Stefek vystupuje
jako jakýsi svorník dění (příznačné je jeho běhání z místa na
místo, aby nic nepropásl), režisér vřazuje další témata: není
to jen flirtování hochovy sestry s mladíkem, zprvu spjatém s
poruchovou motorkou a později s věkovitým americkým autem,
někdejším „korábem pouště“, ale zejména její docházení do
italské firmy na přijímající konkurs.
Ve filmu převažuje jakási „modelovost“, vyvázaná z bližšího
vylíčení sociálního zakotvení, neprůkazně naznačené poměry, v
nichž hrdinové žijí, nejspíš sporné i v rodinném zázemí,
ztrácejí vypovídací hodnotu. Toto nezúčastněné nahlížení
(jakoby skrze sklo) podporuje i herecké ztvárnění, zbavené
zkoumavějšího rozměru – jsou zachycovány toliko výseky z
příslušného dění, aniž by byly jakákoli provázány. Damian Ul
coby Stefek se tak ocitá před náročným úkolem, protože jeho
jakoby mimoděčnému, ale přitom zarputile vytrvalému počínání
(to jsou ony titulové fígle) schází obvyklá motivická
základna. Režisér nic nevysvětluje, toliko popisuje zevnějšek
sledovaných skutků – a záleží na diváku, jak si co vysvětlí a
jaký čemu přisoudí význam.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
