|
|
 Zdeněk
Mácal,
dirigent
Jste moravský patriot, hrálo to roli v rozhodnutí přijmout na
Moravě novou funkci?
Jistě, navíc festival má Janáčkovo jméno a s Janáčkem je
spojen můj život. Studoval jsem Janáčkovu akademii muzických
umění, před několika lety jsem na této škole dostal čestný
doktorát. A především – mám vřelý vztah k Janáčkově hudbě, rád
jsem ji ve světě uváděl. Také proto jsem funkci přijal.
Výkonný ředitel festivalu Jaromír Javůrek mě oslovil už před
časem, ale já se nejdřív rozmýšlel, protože festival trvá přes
tři týdny a má pětadvacet koncertů, které se musí dobře
připravit. A já v květnu a červnu mívám málo času. Nakonec
jsem se ale nechal přemluvit.
Jak vnímáte své manažerské angažmá?
Když jsem se ujal funkce, byla už vzhledem k termínům dost
pokročilá doba. Naštěstí pan Javůrek je výborný organizátor,
mnohé věci už rozběhl, jiné jsme doplnili, včetně mého
koncertu s Brněnskou filharmonií 7. června – uvedeme Dvořákovu
předehru Karneval, premiéru Opožděných písní od brněnského
skladatele Milana Báchorka, které představí Kateřina Kněžíková,
a Brahmsovu Druhou symfonii. V současné době už pracujeme na
programu dalších ročníků festivalu. Máme dobrý základ, Jaromír
Javůrek vede festival výborně, podle mne existuje jen málo tak
dobře řízených institucí. To byl také jeden z důvodů, proč
jsem přijal prezidentství, věděl jsem, že třeba financování
nebude jen na mně...
I s financemi si však dokážete poradit.
Naštěstí mám skoro třicetiletou praxi z Ameriky, kde jsem byl
zodpovědný skoro za všechno – od dramaturgie přes obsazení
orchestru až po finanční zabezpečení. To je nejsložitější.
Říkal jsem – a nebylo to jen špásem –, že trávím čtyřicet
procent času muzikou a šedesát procent sháněním peněz.
To je asi úděl všech šéfů festivalů…
Nejen festivalů, ale každého symfonického orchestru! Sponzoři
chtějí jednat nejen s manažerem orchestru, ale jsou zvědaví i
na dirigenta a další umělce. Skoro po každém koncertě byla
recepce, kam přišli sponzoři, a my na ni vzali i sólisty. To
zabralo hodně času. Vím, že na papíře je možné udělat
nejkrásnější program na světě, ale pak přijde otázka – kdo to
zaplatí? My musíme pořád mít na paměti, že program je třeba
z něčeho uhradit. A pro mne i pro Jaromíra Javůrka platí
pravidlo, že se nesmíme dostat do červených čísel, z nich
bychom se pak už těžko dostávali. Naštěstí máme v Ostravě i
v celém severomoravském regionu spoustu užitečných kontaktů.
Co nestihne pan Javůrek, tam zapracuji já. Diskutuji s možnými
sponzory, aniž bych se zmínil o penězích. Mluvím s nimi o
muzice, a když se jim festivalové projekty líbí, když se mi
podaří je nadchnout, pošlou festivalu Janáčkův máj peníze. V
regionu je dost velkých firem, takže se to daří, i když
podniky mají občas finanční těžkosti.
Co nového chystáte pro další ročníky festivalu?
Už když jsem jel do Ostravy, říkal jsem si, že by bylo dobré
zatáhnout do festivalu i ostravskou operu. A pak jsem zjistil,
že v rámci festivalu už vystupuje, její představení je
v programu. Ale do budoucna bych rád, aby ostravská opera vždy
v době festivalu uvedla premiéru – pokud možno Janáčkovy
opery.
To by bylo skvělé, ale možná i trochu riskantní. Myslím kvůli
festivalovému publiku. Vždyť čeští muzikanti i pěvci si občas
stěžují, že naše domácí obecenstvo Janáčka stále moc nebere,
na rozdíl od návštěvníků koncertů jinde ve světě.
Tak se pro to musí něco udělat! Máte pravdu, ve světě Janáčka
ohromně berou. Sinfonietta nebo Taras Bulba jsou úspěšné
skladby. I já Janáčka často uváděl ve světě, Sinfoniettu třeba
v Tokiu nebo v Ósace. K Janáčkovi jsem si budoval vztah už za
studií v Brně, uváděli ho dirigenti Bakala i Jílek. Všechno
jsem si to prostudoval, měl jsem z čeho čerpat. Je to krásná
muzika, jen se nesmí v programu koncertů či hudebních
festivalů předimenzovat. Je třeba zachovat proporce. V této
věci mám ostatně dobré zkušenosti z Ameriky, když jsme měli na
programu příliš méně známých nebo náročnějších skladeb, hned
se to poznalo na zájmu publika. Musíte to vždycky vyvážit
něčím, co lidi přitáhne. Dát obecenstvu hudbu, na které vám
záleží a kterou by mělo poznat, na „zlatém tácu“. Měl jsem
takový trik; do první půlky koncertu jsem zařadil například
Beethovenův Pátý klavírní koncert a do druhé třeba Bohuslava
Martinů.
Nedávno jste dirigoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu,
také vaše první zahraniční angažmá po odchodu z republiky bylo
u rozhlasového orchestru v Kolíně nad Rýnem. Co soudíte o
rozhlasových hudebních tělesech a o symbióze rozhlasu a
symfonického orchestru?
Rozhlasové orchestry měly vždy velkou výhodu. Například v
Německu byly vesměs veřejnoprávní, nikdo se nemusel starat o
finanční zajištění, peněz bylo díky koncesionářským poplatkům
dost. Proto si samozřejmě rozhlasové orchestry mohly dovolit
jít kousek dál i v programování. Pět roků jsem šéfoval
Westdeutsche Rundfunk v Kolíně nad Rýnem, orchestr
vynikajících kvalit. A mohli jsme hrát až padesát procent
soudobé hudby! Což byla naše povinnost, vždyť to patří
k poslání veřejnoprávního rozhlasu. A moje zkušenost je, že
když si lidé na moderní hudbu zvyknou, opravdu na ni začnou
chodit. Když už mluvíme o rozhlasových tělesech, musím zmínit
i výborný orchestr v Mnichově, kterému dlouhá léta šéfoval
Rafael Kubelík, nebo ve Stuttgartu či v Hamburku, kam brzy
pojedu zase dirigovat.
Jak hodnotíte české rozhlasové symfoniky?
To je skutečně vynikající orchestr. Já s nimi dělal těžký
program, náročnou Alpskou symfonii Richarda Strausse, kde je
orchestr mimořádně vytížený. Smyčce, velké obsazení plechů,
šest lesních rohů... Skloubit a srovnat obrovský ansámbl
dohromady je mimořádně obtížné – a s nimi to šlo jako po
másle. Musím říct, že šéfdirigent Vladimír Válek udělal s
orchestrem velký kus práce, těleso má skvělou disciplínu.
Angažoval i vynikající hráče. Však jsem mu pár těch nejlepších
přetáhl do České filharmonie... Na rozhlasových symfonicích si
cením také toho, že mi dokáží vyjít vstříc. Vůbec si myslím,
že z domácích orchestrů, které jsem tu řídil, je práce se SOČR
nejpříjemnější. Na orchestru je poznat, že se mimořádně snaží,
aby se v konkurenci našich špičkových orchestrů prosadil, a
daří se mu to.
Agáta Pilátová
Foto Ivan Malý, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 31. 5. |
