|
|
 Na
měsíci
Tak jsme zase prožili chvíle národního vzepětí.
Jaká radost, viděti chlapa celého zabaleného do státní vlajky!
A navíc tehdy, kdy kvůli tomu ani nebylo zapotřebí prolévat
krev! Snad kromě několika kapek, kdy náš hráč upadl, protože
ho srazil ten surový ruský dacan. Prý by se ovšem nezranil,
kdyby si pořádně zapnul helmu... Mám samozřejmě na mysli
hokej. To je to, co nás přiměje připevnit vlaječky i na auta a
dokonce platit víc za benzin, protože nám to víc žere, jak
říkali ve zprávách. Lední hokej!
Je fascinující, jak jsme se zase ze dne na den stali hrdým
národem. Já jsem to tedy čekal trochu dřív, hned poté, co
vláda zakázala lékařům nechat si platit cesty na vědecké
kongresy. Když chtějí za vzděláním, ať si to platí sami, nebo
sedí doma a googlujou! To bylo vítězství nad rebely, hodné
konání ohňostrojů!
Když teď devětatřicetiletý kladenský kluk Jaromír Jágr podruhé
překonal brankáře Spojených států, seděl jsem v libeňském baru
Na Měsíci a zíral na televizi. Osazenstvo kolem mě radostně
vykřiklo, ale nejásali kupodivu všichni. Pan doktor P. sedící
napravo vedle mě nehnul ani brvou a prohlásil:
„Já se na to nedívám, jsem na televizi nezávislý!“
Nejsem takový radikál, a tak jsem si vychutnal Jágrovu střelu
ještě ze záznamu, a pak se zahleděl zpátky na pana doktora.
Tvrdohlavě upíral své zraky k oknu, ke dveřím, na jásající
holky a jiné lidi...
„Já tu bednu nemám. Nedívám se na ni, ani tady to nemám
zapotřebí,“ dodal.
Co jsme dělali v tom baru, když se národ tak rozdrobený v
důsledku politických tahanic, afér a krizí konečně na chvíli
sjednotil v touze stát se mistry světa alespoň v hokeji? Ve
stejný večer jako vítězná bitva s USA se v Libni konala akce
nazvaná Noc s literaturou. Na dvaceti různých místech včetně
staré synagogy či našeho baru Na Měsíci jste se mohli seznámit
s úryvky z knih různých evropských spisovatelů. Já jsem tam
byl proto, abych nahlas četl, pan doktor, aby si to poslechl.
Kvůli hokeji jsme začátek maličko posunuli, aby se nám
evropská literatura nemísila s výkřiky českého národního
obrození.
Když v poslední třetině zápasu Jágr znovu skóroval, soused po
mé levici vykřikl, že je to prostě génius. Soused napravo se
na zlomek vteřiny otočil a mrkl na obrazovku, vzápětí se ovšem
svého reflexu zalekl a prohlásil zarytě:
„Ne, nebudu se na to dívat! Já si to dovedu představit!“
„Ale cuká vám to občas hlavou,“ neodpustil jsem si.
A když hokej náhle přerušila ještě hlasitější reklama, trhlo
to s námi se všemi...
Toho večera se v Libni děly divné věci. Hokejoví vlastenci se
státními vlajkami z ulic brzy vymizeli, ty se však zaplnily
lidmi úplně jiného vzezření a zaměření – kosmopolitními
literárními rowdies všeho věku. Od dob Bohumila Hrabala tahle
pražská čtvrť takovou koncentraci podezřelých intelektuálů
nezažila. Každou půlhodinku se osazenstvo baru Na Měsíci
vyměnilo a já znovu a znovu předčítal úryvek z půvabné knihy
norského spisovatele Tomase Espedala. Četl jsem s rozkoší,
obalen od hlavy až k patě do pomyslné norské vlajky, a snažil
se do ní vlákat a zabalit všechny, kteří chtěli poslouchat.
Alespoň na chvíli, než se zase vydáme jinam.
„Je úterý a já mám radost, že je úterý!“ napsal ten Nor.
Cítil jsem to úplně stejně.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
