|
|
 Příběh
jednoho (ne)obyčejného dětství
Vše, o čem píše jeden z nejvýznamnějších izraelských prozaiků
Amos Oz (1939), bývá podáno s nesmírným citem pro
paradox. Je to snad proto, že je Blízký východ a Izrael zvlášť
paradoxů plný. Už samu situaci Židů v Palestině pojmenovává Oz
paradoxem. „Židi, táhněte do Palestiny!“ psalo se na zdech
velkého světa, a když se Židi do Palestiny vrátili, tentýž
svět křičel: „Židi, zmizte z Palestiny!“ Přesto i proto
zároveň vznikl v roce 1948 Stát Izrael a v Ozových vzpomínkách
na dětství nazvaných Příběh o lásce a tmě, z nichž část zazní
od pondělí 6. června ve vltavských Osudech, představuje tato
chvíle jeden z nejvypjatějších momentů. To, co předchází a
následuje, je dávno minulá realita viděná dvojí optikou,
pohledem dítěte reflektovaným dnešním dospělým. Je to optika,
která slučuje upřímnost se shovívavostí a realismem.
Jako se dobrý příběh proměňuje v hmatatelnou skutečnost, činí
Příběh o lásce a tmě ze skutečných lidí postavy téměř
románové, jejichž povaha a jednání fungují jako typy, obrazy a
metafory, často právě paradoxní a jemně humorné. Dominantní
babičku Šlomit zahubí strach z mikrobů a po její smrti děda
ožívá, stává se opět básníkem a milovníkem žen. Jednoho
pradědečka ještě jako dítě kvůli vojně rodina ožení, a když se
novomanžel své ženy dožaduje, musí učený rabín dle litery
Zákona dát svatební noci „požehnání“. Nahlas se s Amosem Ozem
nezasmějete často, mnohem více je tu smíchu niterného,
židovského. Pár hlasitých výbuchů se tu však přece najde. Malý
Amos Klausner, tedy malý Oz, odhalí na politickém shromáždění
díky smíchu, že „král je nahý“, a vyléčí se definitivně
z politického fanatismu. Svému čtenáři tak odkryje kořeny
realismu, který mu vyčítají obě strany palestinsko-izraelského
konfliktu. V jeho popisu nešetří autor žádnou z nich a
vyprávění o válečných událostech bezprostředně po vzniku
Izraele je čtení kruté.
Lze však říct, že převažující ladění Ozových vzpomínek je
nakonec nostalgické v líčení postav tatínka a maminky, obou
svým způsobem bezvýchodně osamocených. Oni dva tvoří svorník
celého příběhu a jsou dokladem pravého smyslu psaní, které
jediné poskytuje spisovateli možnost vykoupení vlastních vin a
bolestí.
Viktor Bezdíček, redaktor nakladatelství Paseka |
