|
|
 Knižní
zprávy o českém filmu
Ačkoli si často stěžujeme, že hodnotnější filmové literatury
je věčný nedostatek, není to úplně pravda. Vycházejí i tituly
zajímavé, které by mohly zaujmout, kdyby byly řekněme
dotaženější a soudnější, kdyby neprozrazovaly pouhé fandovství
nebo – v ještě horším případě – makulaturní spisování. Některé
publikace považuji za zbytečné, protože jen povrchně zmnožují
povšechné informace. Mám zde na mysli jak kýčařský spisek 111
nejmilovanějších českých herců od pověstné žvatlalky Marie
Formáčkové, tak nicotného průvodce Michala Čermáka 35 českých
filmových režisérů. Vždyť kdo by měl zájem o seriózně
podložené údaje, nechť si pořídí Fikejzovy zásadní knihy o
hercích, které již vyšly, či o režisérech, které by měly v
dohledné době následovat.
Dočkali jsme se i publikací přínosnějších, jejichž autoři
ovšem neskrývají své nadšenecké okouzlení vším, o čem píší,
neschopni zaujmout střízlivější odstup. Výpravná knížka Zlatý
věk české loutkové animace uvízla v bezpříznakově
žurnalistickém, jakoby „kuchyňském“ výrazivu. Hlavně však
zůstává mimo chápání, proč pominula animační postupy v celé
jejich šíři a soustředí se jen na loutky. Chvála snášená na
velikány tuzemské animace je tu jistě oprávněná, avšak už
třeba takový Josef Fryš se v monografii Antonín Máša pokouší
hájit i ta nejspornější Mášova díla, ať již svědčí o
režisérově poklonkování před módními vzory z ciziny (Hotel pro
cizince) nebo o naprostém profesním selhání (Byli jsme to
my?).
Konečně vyšel – bohužel až posmrtně – výbor článků bystrého
filmového kritika a poté trochu pochlebovačného producenta
Pavla Melounka. Jeho název Necenzurovaná zpráva o
českém filmu však trochu mystifikuje, protože řada textů
byla zveřejněna v předlistopadové době, kdy cenzura ještě
vládla. Jádrem knihy, zahrnující recenze, úvahy i rozhovory,
je trojice rozsáhlých studií, otištěných před čtvrtstoletím ve
Filmu a době a věnovaných tehdy začínajícím tvůrcům. Za
zbytečnou vadou na kráse však považuji odbytou redakční práci:
chybí rejstříky, které by čtenáři ulehčily hledání, marně
bychom hledali soupis Melounkova písemného odkazu, často jsou
vynechány údaje, kdy a kde zařazený text vyšel poprvé. Přitom
by nebylo složité je dohledat: napovím aspoň, že úvodní text o
Chytilové Kalamitě otiskly Zemědělské noviny 4. února 1982...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
