|
|
 Zbyněk
Vybíral,
psycholog
Mluvit, mluvit, mluvit
Mediální provoz stojí a padá se slovy. Kde se vlastně bere
tolik lidí ochotných mluvit k druhým?
Všichni ti mluvkové nikoliv nezbytně chytří, věcí často
neznalí, o moudrosti nemluvě. Ale ochotní jsou! Přiléhavá
charakteristika... Nemají co říct, ale jsou o ochotní o tom
mluvit! Třeba i hodinu, opakovaně, kdykoliv. Je smutné
poslouchat slova věštkyň z televizních dobrých rán, které
s vážnou tváří a nejspíš hraným zájmem povzbuzují moderátor
s moderátorkou. Tak Váhy by se dnes měly vyhnout Pannám...
Aha. A, Kozorohové, pozor, dnes hlavou zeď neprorazíte.
Musí jít o lidi beze studu, říkám si. Bez ostychu z toho, že
nevědí nic. Rádi se prodávají. Někdo vydělává hlavou, někdo
tělem, jiný hubou. Umožňujeme jim to.
A nejde pouze o vykladačky horoskopů. Prázdné mluvící hlavy
jsou ochotny zasednout i v Hyde parcích nebo na pohovku „u
Krause“, s moderátorkou, která nechce být sama doma. Za tím už
něco musí být, něco psychologického, že tak rádi (ochotně)
mluví k druhým.
Tak především: v mluvě je ukryta potence moci. Každé mluvení,
i velmi hloupé, umně maskované, má či může mít vliv. A
pozorovat dopad svých slov je opojné. Ale i když
nepozorujeme... Opojení vstupuje dovnitř nás, oblažuje.
Promluvili jsme! Jsme ti, které zvou do televize. Teď mě
poslouchají. Jsem důležitý. Jsem důležitější než jiní.
Exhibicionismus. Sycení narcistních potřeb.
Polská autorka Tokarczuková píše v knížce Běguni: „Mluvit,
chytat lidi za rukáv, přikázat jim posadit se naproti a
poslouchat… Což není psáno: Mluvím, tedy jsem? Mluví se, a
tedy se existuje?“
Mluvím, tedy jsem? Žijeme v době, kde si významnost existence
dokazujeme počtem čárek na futrech veřejného mediálního
hostince? A nepodílejí se všichni ti, kdo se nechají koupit,
ti ochotní mluvit o ničem, na proměně agory ve vykřičený dům?
Ostatně, není to jen tak, aby si kus prostoru urvali. Cpe se
tam se svým křikem kdekdo. A tak na sebe musíte umět strhnout
pozornost. Málem jsem napsal „porno-zornost“. „Používat k tomu
všech možných prostředků, metafor, parabol, zajíknutí,
nedokončených vět, neuvažovat nad tím, zda se věta utrhne
v polovině, neponechávat žádné nevyjasněné, nedovyprávěné
situace, žádné zamčené dveře; vyrazit je kopnutím, dokonce i
ty, které vedou do žinantních a stydlivých chodeb...“
pokračuje Tokarczuková.
Mluví se o všem. Texty raperů prolomily všechna myslitelná
tabu. A mlácení prázdné slovní slámy se rozlezlo do všech
mediálních koutů.
Je nám to všem jedno? Je nám jedno, že se náš společný prostor
ke sdílenému mluvení změnil ve vykřičený dům? Ještě kdyby byl
zajímavý jako ten z Genetova dramatu! Ale vždyť ti ochotníci
ani hrát neumějí, je to samé přehrávání. Řemeslo neumějí! Kdo
je má brát vážně?
Tu a tam, ale spíše vzácně, všimne si někdo tlachání
už-do-nebe-volajícího, vystaví ho na you tube a učiní z něj
terč efemérního posměchu. Za tři dny je pranýř stržen do víru
jiných tlachů. Na vážnější kritiku veřejného řečnění těch, kdo
nemají co říct, se nikdo nesoustředí.
Měli bychom si všichni, kdo máme cukání být ochotní mluvit o
čemkoliv, přečíst Musilovu Plechovou hubu. Krátký esej starý
už osmdesát let.
O řeči v něm napsal: „Je dnes dvakrát tak rozvláčná a dlouhá,
než byla před staletími, aniž by tím byla získala odpovídající
schopnost výrazu.“ A také: „Mluvíme všichni jako ten řečník na
shromáždění, který říká: ,Ale když se podíváme na tuto bázi?,
nebo ,Nedáme si zkalit horizont, na němž stojíme!?“
Musil se vysmál prázdnotě. Už tenkrát.
A přesto to prázdno… plechově duní dál. |
