|
|
 Chvála
odmítání
Kocour mi škrábe na dveře, leze mi do pokoje. Nejspíš neví, co
chce, ale ví, co nechce.
Tuhle větu mám rád. Poprvé jsem ji četl někdy v pubertě v
rozhovoru s nějakou herečkou. Buď to byla Anna Karinová nebo
Monica Vittiová, obě byly manželkami mých oblíbených režisérů
a jejich slovo bylo pro mě tenkrát téměř slovem božím.
Tehdy mi poprvé došlo, že člověk nemusí v životě přesně vědět,
co chce, ale když neví, co nechce, je ztracen. Jak velkým
uměním je umění odmítat nabídky a že je to stejně důležité
jako umět dobře své řemeslo (nemám to ze sebe, říkala to právě
jedna z těch hvězd).
Vzpomínám si, jak v době, kdy jsem začínal se svou profesí, v
mém okolí poprvé někdo něco odmítl – byl to písničkář Vladimír
Merta a nepřijal tehdy nabídku jít zpívat do televize. Ti
lidé, kteří ho tam zvali, byli kamarádi a chtěli mu tím
pomoct. Byl rok 1973 a jim se zdálo, že když vystoupí v
televizním pořadu, bude o něco oficiálnější a méně zakázaný.
Jako písničkář se tehdy pohyboval na velmi tenké hranici mezi
oficialitou a undergroundem a nikdo z těch lidí, kteří
pořádali koncerty, přesně nevěděl, může-li ho beztrestně
pozvat či nikoli. Jenže Vladimír tenkrát přesně věděl, co
nechce.
Já jsem ho v té době uctíval jako ikonu, a tak jsem se po něm
začal hned opičit. Když mě pak pozvali, abych zazpíval v jedné
populární poetické vinárně, a napsali, že když jsem synem E.
F. Buriana, mohl bych zahrát třeba Chlupatý kaktus, taky jsem
odmítl. Chtěl jsem sice zpívat, ale nešplhat kvůli tomu po
zádech svého komunistického tatínka, kterého i s jeho Kaktusem
mám jinak dost rád. Když člověk ví, co nechce, snadněji si
uchová slušnou pověst...
Byl by to dobrý námět na román – a nejspíš ho už spousta
spisovatelů napsala: jak se hlavnímu hrdinovi, který dost
přesně ví, co nechce, pomalu zmenšuje prostor a možnosti, co
může chtít, protože svět se s takovými hrdiny moc nemazlí. Ale
ten, kdo ví, co nechce, na tom musí být mnohem líp než ten,
kdo ještě navíc po něčem opravdu touží a nic jiného si neumí
představit. Jeho dobré jméno je mnohem ohroženější, neboť, jak
známo, cesta do pekel je dlážděná kompromisy...
Minulý týden mi volali z jednoho týdeníku, abych pro ně
napsal, co si myslím o připravované stávce zaměstnanců
v dopravě, a hned potom přišla textovka z jiných novin, že
chtějí něco vtipného a prý třeba i ironického o nadcházejícím
životním jubileu pana prezidenta. Řekl jsem si, že v prvním
případě bych si nejspíš nedokázal udržet nadhled a odstup a do
mého psaní by se promítla hořkost z toho, že mi někdo z
politických důvodů vyhrožuje zablokováním silnic, a že ve
druhém případě ten člověk za to psaní prostě nestojí. A tak
jsem obě nabídky zdvořile odmítl. Teď jsem rád, že jsem to
udělal. Nevím sice tak úplně přesně, o čem chci psát, ale
nejspíš by to mělo být něco hezkého a chytrého, co by mě i
případného čtenáře potěšilo a dodalo nám síly pro střety s
lidskou malicherností, hloupostí a zlobou.
Třeba o kocourovi. Škrábe na dveře a leze mi do pokoje. Šmejdí
po stole, stříhá ušima. Nejspíš neví, co chce, ale ví, co
nechce: nechce se nechat drbat pod krkem, jak jsem právě
zjistil. Tomu tedy říkám umění odmítnout nabídku!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
