|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Chcete změnit vládu?
Elektronická pošta mi doručila dokument s názvem Chcete změnit
svůj život? Ne, žádná sekta ani zaručený návod na zhubnutí.
Jeho obsahem je společenská nespokojenost.
Zvyšování daně z přidané hodnoty, prodlužování důchodového
věku, státní dluh, zdravotní reforma, ale také četné příklady
korupce – to vše je předmětem kritiky. Autor materiálu není
znám, ale na tom tolik nezáleží. Co je podstatné: znění
dokumentu rezonuje s náladou ve společnosti. Nejen v té naší.
Požadavky demonstrující mládeže ve Španělsku se od nálady
v Česku liší jen v detailech. Společná je nechuť k systému
zastupitelské demokracie, který je považován za zkorumpovaný.
Společné je odmítání úsporných opatření, což je pochopitelné,
zejména při současné existenci korupce masového rozsahu.
Z hlediska ekonoma se s řadou bodů mohu ztotožnit. S omezením
korupce v první řadě. Nevím, jestli kvůli ní stát tratí 120
miliard ročně, ale desítky miliard to budou určitě. „Odmítněte
státní dluh! Státní dluh ve výši 1,5 bilionu korun jste
nezpůsobili vy, ale politici,“ volá dokument. Dobrá – odmítám.
Státní dluh jsem nezpůsobil, naopak, jako velmi výkonný daňový
poplatník jej pomáhám splácet. Ale jak mám odmítnout ty, kdo
jej způsobili?
„Je nutné prosadit změnu volebního systému tak, abychom volili
konkrétní osoby a ne strany, které si tam dosadí stále stejné
a zkorumpované tváře,“ tvrdí materiál. Ano, toto může být
kořen problému. V našem systému jsou voliči až ten méně
důležitý faktor, který ovlivňuje složení sněmovny. Hlavní
slovo náleží tomu, kdo sestavuje volební lístky a kdo určuje,
kdo se octne na volitelných místech.
Byla by přímá demokracie řešením? Možná. Nynější systém
politických stran a poměrného zastoupení každopádně selhal.
V jiných bodech jsou požadavky českých odborářů a španělských
studentů poněkud naivní. Zvyšování penzijního věku se
nevyhneme za žádného politického systému. Průběžný systém se
bude propadat do pekel, i kdyby vláda zvýšila odvody „bohatým“
sebevíc. Odvody a daně zdražují práci. Země s vysokou
nezaměstnaností a vysokými dluhy typicky mívají velmi vysoké
daňové a odvodové zatížení práce: Belgie, Maďarsko, Řecko.
Naivní je i požadavek španělských studentů, aby stát vymáhal
všeobecnou platnost zákoníku práce. Španělská pracovní
legislativa je jedna z nejvíce ochranářských na světě.
Zaměstnanec je prakticky nepropustitelný. Často má garanci
automatického zvyšování mzdy podle inflace a řadu dalších
privilegií. Kvůli nim španělské podniky přijímají co nejméně
nových lidí, neboť nepropustitelní zaměstnanci s privilegii
jsou pro ně přítěží. Výsledkem je pětačtyřicetiprocentní
nezaměstnanost mládeže. Španělští studenti bohužel moc
nerozumějí ekonomii, takže požadují zesílení právě těch
charakteristik systému, které jdou proti nim. Asi jako kdyby
středoškoláci demonstrovali za přísnější přijímací zkoušky na
vysoké školy!
Pak je tu boj proti daňovým rájům. Inu, daňové ráje nejsou
příčinou státních dluhů. Evropské státy obecně vybírají velké
objemy daní. Soudobí Evropané platí nejvyšší daně v lidské
historii. V roce 2010 inkasovaly členské země eurozóny
průměrně 44,5% hrubého domácího produktu na daních a jiných
příjmech. Když nestačí takto obrovská suma peněz, je to
problém příliš velkých výdajů.
Česká vláda inkasovala „jen“ 38,2% HDP, ale stále je to víc
než dost na provoz velmi slušně fungujícího sociálního státu.
Deficit a dluh je jen důsledkem nehospodárnosti. Nic více, nic
méně.
Chcete změnit vládu? Pak dobrý pozor, abychom neskončili se
stejnou mírou korupce a zvýšenými daněmi k tomu navíc! |
