|
|
 Rudy
Linka,
jazzový kytarista
Jak jste se vlastně dostal k muzice – a byl jste už od začátku
rozhodnutý pro kytaru?
Pocházím z hudební rodiny, skoro každý u nás na něco hrál.
Může za to moje babička, která sice neuměla na žádný hudební
nástroj, ale vedla k muzice všechny kolem. Profesionálními
muzikanty jsou i dva moji bratranci – Jiří Bárta je známý
violoncellista, Tomáš Linka zpíval a hrál na foukací harmoniku
s Fešáky. Já v šesti začínal s houslemi a to vydrželo až do
patnácti let. Pak jsem se ale na pionýrském táboře zbláznil do
kytary. A už jsem u ní zůstal, asi proto, že to byl nástroj,
který jsem si sám vybral.
Umíte ještě něco na housle?
Myslím, že neumím vůbec nic, ale hrozně rád na ně hraju.
Z Československa jste utekl už v devatenácti letech, v době
nejtužší normalizace. Co bylo tím hlavním impulsem?
Ta touha odejít ve mně byla už od okamžiku, kdy se ze
západního Německa nevrátil můj největší kamarád Petr Škrabák.
Hrál ve skupině Jirky Stivína a uměl skvěle na kytaru Beatles
a Stouny. Když emigroval, bylo mi sedmnáct a nedovedl jsem
pochopit, jak je možné, že můj nejlepší kamarád je pryč. Po
dvou letech se mi podařilo dostat výjezdní doložku na čtyři
dny do západního Německa. Už když jsem odjížděl, věděl jsem,
že se taky nevrátím.
Hrála v tom rozhodnutí nějakou roli politika?
Řekl bych to tak, že za mým správným rozhodnutím stála
mladická nerozvážnost. O světě jsem tenkrát vůbec nic nevěděl,
stejně jako většina lidí v Československu. Ale chtěl jsem
pryč, toužil jsem zjistit, jak to venku - nejen s jazzem -
vlastně chodí... Politika mě moc nezajímala. Chodil jsem si
třeba na americkou ambasádu půjčovat desky a vůbec by mě
nenapadlo, že bych kvůli tomu měl mít nějaké problémy. Přitom
tajní fotili každého, kdo překročil práh velvyslanectví.
V době vašeho odchodu z Československa by asi nikdo neřekl, že
za deset let padne režim – jak jste se smiřoval s tím, že už
se vůbec nemusíte vrátit?
Já už s tím pocitem dokonce odcházel...
A co rodiče?
Nic jsem jim samozřejmě neřekl. Když jsem nepřišel domů,
maminka šla druhý den na policii, že jsem se ztratil. Poslal
jsem jí z Německa pohled, jenže přišel až po dvou měsících.
Když jsem ji nakonec zkontaktoval, byla hlavně ráda, že žiju.
Dneska si to jako rodič vůbec nedovedu představit.
Po emigraci jste zamířil do Švédska. Proč právě tam?
Švédsko bylo a je jednou z nejlepších zemí, kam můžete odejít.
Velice mi pomohlo a jsem hrdým švédským občanem. Nikdy na tu
zemi nezapomenu, i když jsem tam strávil jen šest let.
Jaké byly začátky v cizí zemi?
Celý život mám štěstí na dobré lidi. Ve Švédsku jsem už po
třech měsících potkal svou budoucí ženu Solveig a ta mi hodně
pomohla. Důležité bylo i seznámení s basistou Redem
Mitchellem, Američanem žijícím ve Stockholmu, se kterým jsem
začal hrát. Mitchell mě dostal k Jimu Hallovi, kytaristovi,
který byl tenkrát mým idolem. A když jsme pak s manželkou po
třech ročních stipendijních pobytech v Americe zakotvili v New
Yorku, začal mě Jim učit. Ale mezitím vyšlo najevo, že za jeho
přízeň vděčím hlavně štěstí.
Jak to? Myslel jsem, že vás Red Mitchell doporučil.
Už nikdy nezjistím, jestli o mně s Jimem Hallem vůbec mluvil.
Pamatuju si jen, že jsme jednou hráli u Reda doma, a on
najednou povídá, že hraju úplně jako Jim Hall a že se o mně
musí Jim okamžitě dozvědět. Zvednul sluchátko, vytočil číslo a
za chvilku povídá: „Hej Jime, tady je Red, prosím tě, ve
Stockholmu je nějaký Rudy Linka a hraje úplně jako ty!“ O rok
později jsem se v New Yorku ocitnul v klubu, kde zrovna Jim
hrál. Šel jsem o přestávce za ním do šatny a povídám: „Jime,
já jsem ten Rudy Linka, co ti o mně loni Red Mitchell vyprávěl
do telefonu... Já jen, že už jsem v Americe a byl bych moc
rád, kdybys mě učil!“ Předpokládal jsem, že si nebude nic
pamatovat a já zas půjdu domů, ale bylo to ještě horší. Jen se
na mě tak podezřívavě podíval a řekl: „Já už jsem s Redem pět
let nemluvil.“
Předpokládám ale, že ta historka má happyend...?
Asi jsem vypadal hodně smutně, tak mi dal svoje noty, ať mu na
ně napíšu telefonní číslo. Asi půl roku se neozval, ale na
Štědrý večer dopoledne zazvonil telefon a na drátě Jim Hall.
„Já volám kvůli těm hodinám,“ povídá. Tak jsem začal chodit k
jednomu z největších kytaristů v Americe. Ale pointa teprve
přijde – tenhle Jim Hall si ode mě nikdy nevzal ani dolar.
Říkal mi, že když začínal, tak mu taky spousta lidí pomohla. A
že až já budu slavný, musím se zachovat stejně.
Bral jste soukromé hodiny i u dalších hvězdných jazzmanů, jako
John Scofield, John Abercrombie. Sám také léta působíte jako
pedagog. Existuje něco, co se v jazzu nedá naučit?
Asi invence a chuť hrát. V jazzu je spousta muzikantů, kteří
si myslí, že stačí hrát podle nějaké matematické formule, že
když do detailu okopírují Coltranea, že budou stejně dobří.
Ale tak to vůbec není. Dokonalé řemeslo je samozřejmě základ,
ale pak už je to jako v rokenrolu – musíte hrát s chutí,
emocionálně a s tím, že se chcete vyjádřit, sdělit tou hudbou
něco o sobě. A to vás nikdo nenaučí.
Když jste se po roce 1989 mohl opět podívat do rodné země, jak
na vás porevoluční Československo působilo?
V lednu 1990 se mi narodila dcera a přišlo mi symbolické, že
se to stalo v okamžiku, kdy v mé zemi skončil komunismus. V
květnu toho roku jsme se tedy i s maličkou Steffany vydali do
Prahy. Překvapilo mě, že to tu bylo úplně stejné, jako v době,
kdy jsem odjížděl, vůbec nic se tady nezměnilo. Nápisy Ovoce
zelenina na obchodech, které stály na stejných místech jako
před deseti lety. V New Yorku odjedete na léto a než se
vrátíte, tak v ulici jeden obchod otevřou, druhý zavřou a
třetí předělají na něco úplně jiného.
A jak vidíte Česko dnes? Co říkáte tomu, že čtyřicet procent
Čechů je přesvědčeno, že se jim za komunistů vedlo líp...?
To je zajímavá otázka... Víte, co mě v Česku fascinuje? Zavolá
mi známý, chvíli něco vypráví a pak hovor najednou utne slovy:
„No nic, to je na osobní setkání...“ Nebo: „To není do
telefonu.“ Ta atmosféra naprosté nedůvěry mi připomíná, co
jsem jako dítě slýchal za komunismu, takové to: „Na toho si
dej pozor!“ a „S tím se nebav!“ Na druhé straně mi to v
časech, kdy na sebe kolegové z politické strany shromažďují
odposlechy, vlastně nepřijde tak nepochopitelné. A už naprosto
chápu rozčarování lidí z toho, co si tady politici dovolí
dělat za drzosti. Nejhorší je, že tenhle stát si to vůbec
nezaslouží. Po letech nacismu a komunismu by se tu lidem mělo
žít úplně jinak. Rozhodně ne tak, jako teď.
New York vám asi můžeme jen závidět... Vnímáte ho jako „své“
město, jste na něj hrdý? Co je na New Yorku nejlepší?
Miluju New York a řeknu vám, proč: Je to město, které vás
nemůže nechat nevšímavým nebo chladným. Můžete v něm být tím,
kým chcete být. Poskytne vám zázemí domova, ale ne v tom
smyslu, že v něm máte svůj byt, jde spíš o pocit, že do toho
města prostě patříte. Když nemůžete být tam, kde jste se
narodil, je New York tím druhým nejlepším místem k životu.
V Americe žije řada původem českých jazzových muzikantů –
vedle vás třeba Laco Deczi, George Mraz... Jste spolu v
kontaktu?
Vůbec ne. Já bydlím v New Yorku, Laco v New Havenu. To je jako
byste vy bydlel v Praze a váš kamarád v Brně. A s Jirkou
Mrázem se vídáme spíš pracovně, natočili jsme spolu asi tři
desky, je to je výborný člověk i muzikant, jeden z nejlepších
na světě. Ale já vlastně v Americe vůbec nerozlišuju, jestli
jsou kolegové z Československa, nebo třeba z Panamy.
Co chybí českému jazzu k tomu, aby hrál výraznější roli na
evropské jazzové mapě?
Předně bych řekl, že se to tu zlepšuje. Přicházejí noví lidé,
kteří umějí hrát – zmínil bych aspoň saxofonistu Ondřeje
Štveráčka nebo kytaristu Libora Šmoldase. Jazz je ale
mezinárodní věc, musí být vnímán v mezinárodním měřítku a je
třeba za ním cestovat. Do New Yorku neustále přijíždějí
muzikanti, aby přičichli k tomu, jak se jazz dělá. To v Česku
nefunguje. Také tu nevycházejí etablované noviny, který by
měly kulturní váhu, které by třeba napsaly, že Libor Šmoldas
je výborný kytarista, a on pak dostal víc práce. A konečně – v
Praze není koncertní sál, kde by člověk vystoupil a něco by to
znamenalo.
Nedávno jste v Senátu lobboval za to, aby se takový prostorem
stalo pražské Rudolfinum. Váš projekt předpokládá, že by se
budova víc otevřela veřejnosti a změnila v multižánrové
centrum. Kde jste se inspiroval? A s jakým ohlasem se vaše
iniciativa zatím setkala?
V New Yorku bydlím kousek od Lincoln Center. Je to úžasné živé
místo, kde se daří divadlu, opeře, baletu i jazzu, kde jsou i
restaurace, kavárny... Lincoln Center přitáhne každého,
včetně lidí, kteří vlastně nemají zájem o nic z toho, co se tu
nabízí, ale vědí, že jsou uprostřed něčeho fantastického.
Rudolfinum je neskutečně krásný a rozlehlý dům na nejlepším
místě v Praze. Je ale také neuvěřitelně nevyužitý. Chtěl bych,
aby se ta budova rekonstruovala a vzniklo v ní víc sálů, kde
by se hrála nejen klasická hudba, ale i jazz a třeba folk.
Také prostor kolem Rudolfina by se měl proměnit, to náměstíčko
kolem návštěvníky zrovna neláká. Vím o firmách, které by
takový projekt rády podpořily, z veřejných peněz by se
nemuselo platit vůbec nic.
Nevím, co vám na to řeknou ctitelé vážné hudby, kteří považují
Rudolfinum za svůj svatostánek...
Ano, hraje tu Česká filharmonie, jeden z nejhůř placených
orchestrů na světě. Neustále se mluví o tom, jak to udělat,
aby byl orchestr lepší. Ale on nemůže být lepší, když jsou
hráči mizerně placení. Ani prvotřídní fotbalový tým nedáte
dohromady, když budete hráčům dávat tisíc dolarů na měsíc.
Řekne se, že stát by měl přispět. Ale přece nemůžete po
daňových poplatnících neustále chtít, aby sponzorovali vážnou
hudbu. Na otevření Rudolfina veřejnosti a dalším hudebním
žánrům by nakonec vydělala i klasika, o tom jsem přesvědčen. A
pro jazz by to byla veliká věc – získal by v Praze koncertní
prostor s mezinárodním renomé. O něco podobného se snažím při
pořádání Bohemia Jazz Festu. Vždycky jsem chtěl, aby se o něm
vědělo i za hranicemi.
A ví se o něm – třeba v Americe?
Jsme už třetím rokem v přehledu nejdůležitějších jazzových
festivalů, který vždy v květnu zveřejňuje časopis Down Beat.
To je velký úspěch, z Evropy jsou jinak v žebříčku jen
festivaly se čtyřicetiletou tradicí nebo s rozpočtem tří
milionů euro...
Bohemia Jazz Fest má rozpočet o poznání nižší, ale přesto už
přivítal jazzové velikány – od John Scofielda přes Mikea
Sterna po Kurta Ellinga... Prý váš open-air festival vznikl i
proto, že se vám líbila náměstí českých měst a chtěl jste
jejich atmosféru spojit s jazzem?
Ano, to je pravda. Jednou jsem přijel do Prachatic, kde je
nádherné náměstí – a pusto, prázdno, jen uprostřed parkoviště.
A vzpomněl jsem si na park kousek od našeho newyorského domu,
kde každé léto hraje pro lidi zadarmo Sonny Rollins. A taky na
italská městečka, kde v létě často pořádají festivaly přímo v
ulicích, lidé sedí, popíjejí víno a poslouchají. Napadlo mě
zkusit něco podobného v Česku, přivézt sem jazz a muzikanty,
které vlastně všechny osobně znám. A řekl jsem si, že když to
neudělám já, tak to nemůže udělat nikdo.
Od začátku Bohemia Jazz Festu jste si předsevzal, že vstupné
na koncerty bude zdarma. Jenže první ročníky jste prý hradil z
vlastní kapsy. Trváte na volném vstupu nadále?
To je základ. V Česku se hojně používá přívlastků jako
nejslavnější, nejznámější, vlastně už nic neznamenají. A já si
v tom světě superlativů nedovedu představit, že lístek na
festival by stál osm stovek, přičemž by většina Čechů toho
dotyčného jazzmana neznala. Open-air koncerty zadarmo se
dělají všude na světě. I Newyorská filharmonie hraje každé
léto koncerty v Central Parku. V Americe je totiž zvykem, že
když máte peníze od daňových poplatníků, měli byste pro lidi
udělat něco navíc. Takové koncerty by měla pořádat i Česká
filharmonie.
Jak bude vypadat letošní ročník Bohemia Jazz Festu?
Startujeme 12. července na Staroměstském náměstí koncertem
pianisty a čtyřnásobného držitele Grammy McCoye Tynera a jeho
kvartetu. Novinkou je to, že druhý z pražských koncertů bude
od letoška vždy zaměřen na konkrétní evropskou zemi a program
by měl obsáhnout to nejlepší, co tamní jazzová scéna nabízí.
Začínáme Norskem – s big bandem z Bergenu přijede Terje
Rypdal, norský Jimi Hendrix, před ním vystoupí Inger Marie
Gundersen, což je opět ve zkratce taková norská Joni Mitchell.
Hraje pop-music s jazzovými základy a dělá to tak dobře, že už
vlastně nezapadá do žádných škatulek. Norský program jsme
zvolili také proto, že v rámci norských fondů se do pražských
památek ročně investují miliardy korun. Ti nenápadní Norové,
kteří v Praze nemají ani svou ambasádu, si to zkrátka
zaslouží.
Koho byste rád na Bohemia Jazz Fest jednou přivezl? Říkejme
tomu třeba velký pořadatelský sen?
To je jasné – pianistu Keitha Jarretta. Jenže on je přesně ten
typ, kterého nezískáte snadno. Je známý tím, že chce mít na
pódiu dva velice drahé klavíry Steinway a teprve v průběhu
vystoupení si vybírá, na který zrovna bude hrát. Navíc chce
šedesát tisíc euro za koncert.
Do rodné země se v posledních letech vracíte nejen kvůli
festivalu – před časem jste s manželkou koupili chalupu na
Šumavě. Proč? Chtěl jste se vrátit ke kořenům?
Chtěli jsme tu mít nějaké zázemí. Ta chalupa mě vlastně
přivedla zpátky do Čech a byla jedním z podnětů pro založení
Bohemia Jazz Festu. Barák jsem koupil jako ruinu bez koupelny
a bez záchodu, začali jsme ho opravovat a najednou jsme byli v
Česku celé prázdniny. Od té doby trávíme na Šumavě každé léto.
To jste asi jediní, kdo na chalupu létají přes Atlantik... Ale
jinak jste typický chalupář? Drobné řemeslnické práce a tak?
Snažím se a spoustu pomocných prací už zvládám. Ale za hodně
vděčím Jirkovi Flesarovi, to je takový správce naší
nemovitosti. Víte, v Česku existují dva druhy lidí. Jedni
hodně mluví, ale nic neumějí. Druzí neříkají nic, ale zvládnou
všechno. Jirka je ten druhý případ.
Váš životní příběh připomíná splněný americký sen. Ze
začínajícího muzikanta z komunistického Československa jste se
proměnil v oceňovaného newyorského kytaristu, dokonce jednoho
z deseti nejlepších na světě. Co bylo na cestě za tou proměnou
nejtěžší?
Odpovím historkou. Jednou jsem byl s Jimem Hallem na
kytarových kurzech – devět mladíků tam čekalo na jeho rady,
moc toho neuměli. On si všechny pozorně poslechnul a na každém
našel něco, co se mu líbilo. Mohl jim říct: „Ty jsi úplně mimo
rytmus, koukej cvičit s metronomem! A ty s tím kvákadlem mi
sem příště vůbec nelez!“ Jenže on jim řekl: „Na tobě se mi
líbí, s jakým zápalem do toho jdeš, a ty dobře zvládáš ten
nožní pedál – šikovná věcička, kdes to koupil?“ Rozumíte,
místo toho, aby byl tím, kdo do těch kluků něco cpe, radši
koukal na to, čím by ho mohli obohatit, co by se od nich mohl
naučit. A učit se, neúnavně a celý život, to je v jazzu úplně
nejdůležitější.
Milan Šefl
Foto Jarka Šnajberková a archiv Bohemia Jazz Festu
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 28. 6. |
