|
|
Olomoucká Lazarová pod kůží
Převést román Vladislava Vančury Markéta Lazarová do
divadelní formy je úkol nelehký a leckteří dramatizátoři a
inscenátoři si na tomto úkolu vylámali zuby. Za zdařilý pokus
lze naopak označit verzi Michaela Taranta a Václava
Cejpka, kterou nyní uvádí Moravské divadlo Olomouc
(premiéra 13. května) Dramatizace je nenová, oba autoři ji
zkomponovali pro činohru tehdejšího Státního divadla v Brně,
kde měla premiéru v předrevolučním kvasu v dubnu 1989. A bylo
dobře, že se k ní sáhlo i teď. Zvláště laičtější divák uvítá
bezpečnou orientaci v ději s relativně velkým množstvím
postav, která jiným zdivadelněním díla nejednou chyběla.
Přitom Tarant a Cejpek ctí „anachronickou poetiku“ Vančurova
osobitého jazyka, jeho múzičnost byla jistě bytostně blízká
právě Tarantovi, který novou inscenaci Lazarové připravil také
režijně.
Tarantova koncepce ve svém výsledku představuje velkolepou
divadelní fresku, která působí dojmem, že se snad „nešetřilo
na ničem“. Je naprosto vedlejší, že podtitul inscenace
„rockový epos o lásce, cti a milosrdenství“ co se hudební
terminologie týče nesedí úplně přesně, hudba Daniela Fikejze
je totiž spíše středněproudá s rockovými esencemi, rozhodující
je, že je kvalitní a nejde proti textům písní Ivana Huvara.
Scéna Tomáše Moravce i kostýmy Michaela Rittsteina voní drsným
středověkem, umně se využívají silná spuštěná lana a také
obrovská tmavá plachta, která dokáže asociovat plášť i úkryt.
K dokonalé zaplněnosti scény přispěl podstatnou měrou i
choreograf Vladimír Kloubek a celkovou výtvarnou tajemnost
inscenace umocňuje rafinovaný světelný design, který je snad
vždy silnou stránkou Tarantova režijního vedení.
V hereckém ansámblu, který posílila čtveřice pěvců olomoucké
opery, bylo premiérové publikum svědkem řady přesvědčivých
výkonů, a to zejména u mužských představitelů. Právem se
nejhalasnějšího aplausu dostalo Petru Kubesovi, jehož Mikuláš
nepostrádal náležitou mužnost, mladickou horkokrevnost i
upřímnou citovost. Všeobecně by se však mělo průběžně dále
pracovat na srozumitelnosti zpívaného slova. Ostatně vokální
projev činoherců rozhodně není nejsilnější stránkou
nastudování.
Odhlédneme-li od některých matněji profilovaných postav,
zůstává Tarantova Markéta Lazarová exportní vizitkou olomoucké
činohry. Nezapře punc monumentality, vášněmi je přímo nabita,
takže se zadírá pod kůži. Divák spoluprožívá osudy hrdinů,
rozhodně se nenudí, což zhruba při tříhodinovém rozpětí
představení svědčí ve prospěch inscenace.
Vladimír Čech, hudební publicista
|
