|
|
 Ivan
Němec, publicista
Všechno je dobré, i když je to špatné
Voltairův osvícenský filozofický román Candide aneb Optimismus
stále láká k dramatizaci, i když jeho kompoziční stavba je na
hony vzdálena onomu „klasickému“ schématu pro rozvoj děje v
dramatu, kdy se příběh odehrává v charakteristickém
dramatickém oblouku. Filozoficko satirické dílo dostalo již
několikrát podobu divadelní i rozhlasové hry a existuje
dokonce i jako opera. Úvahy a diskuse se v tomto románě
kombinují s rušným dobrodružným dějem, jenž probíhá
v nejrůznějších světových končinách, jimiž prochází hlavní
hrdina se svým doprovodem. Mladík Candide je vychováván na
zámku myšlenkově omezeným filozofem Panglosem, jenž mu
dogmaticky vtlouká do hlavy, že žijeme v nejlepším ze všech
světů, jehož uspořádání nemůže být lepší, než právě je, a že
každá špatnost vlastně přináší dobrodiní. Když Candide musí
zámek opustit kvůli svému „stavovsky nepřiměřenému“ vztahu
k baronově dceři, prochází světem, v němž zažívá
nepředstavitelná dobrodružství a hrůzy, neboť se střetává
s inkvizicí, válkou, nemocemi, podvody, zvláště však s lidskou
hloupostí, a tak se postupně léčí z naočkovaného laciného
optimismu.
Co asi láká autory dramatizací na příběhu, jenž je slepen
z různobarevných dějových střepů, je plný absurdit a postavy
se v něm ztrácejí a umírají, aby se o pár kapitol dál zase
vrátily do děje? Zřejmě jeho aktuálnost, která z něho
nevyprchala ani po více než 250 letech. To byl asi onen hlavní
motiv, který vedl Michala Lázňovského k tomu, že román znovu
přeložil a zdramatizoval jako rozhlasovou féerii, která měla
premiéru v ČRo roku 1991 (její poslední reprízu jsme slyšeli
na Vltavě 9. června). Pro rozhlasovou dramatizaci nápaditě
vytvořil postavu vypravěče (Otakar Brousek), bez jehož
seriózně podaného průvodcovství by se posluchač těžko v díle
orientoval. Obdivuhodné rovněž je, že se Michalu Lázňovskému
podařilo do pětasedmdesátiminutové hry vtěsnat takřka všechny
důležité pasáže románu, které se staly i „opěrnými body“
dramatu. Voltairova kritika společnosti tak zaznívá ze hry až
se zoufalou živostí. V ironizující komické rovině vnímáme
společenské hodnoty, které jsou založeny na zlodějství,
aroganci svrchované moci, sledujeme společnost utápějící se
v konzumu a jsme svědky sebevědomého vrchnostenského
přesvědčování, že vše je zařízeno dobře.
Jiří Horčička založil svou režijní koncepci na vysoké
komediální nadsázce, při níž některé postavy přecházejí až do
karikatur. Na straně jedné tak režisér tímto pojetím naplňuje
ostrou sarkastičnost, burlesknost i bizarnost původní
předlohy, na straně druhé se člověk neubrání úvaze, zda míra
komediální deformace některých postav nepřekročila určitou
mez. V průběhu inscenace se však vypjatá fraškovitost zmírňuje
a mnohé úvahy tak dostávají svůj patřičný prostor i tón. Mezi
mnoha výbornými hereckými výkony vyniká postava Candida,
kterého citlivě vytvořil Viktor Preiss, a Panglose v podání
Ilji Racka.
Při poslechu živé komedie Candide aneb Optimismus jsem
chvílemi nevěděl, zda se smát, anebo si kvůli její aktuálnosti
rvát vlasy. |
