|
Bizarní příhody bývalého potentáta
Gruzínský režisér Otar Ioseliani spojil svou tvůrčí
dráhu s Francií (takže jeho příjmení získalo podobu
Iosseliani), kde natočil i politickou tragikomedii Podzimní
zahrady, kterou v sobotu 6. srpna ve 23.10 uvede ČT2.
Vypráví v ní o sesazeném ministru, jenž po odchodu z
nejvyšších míst politiky (ta zjevně byla neplodná a ryze
formální) poznává vůni a chuť života „tam dole“. Ačkoli
vyprávění odkazuje ke gruzínské mentalitě, přidržuje se dosti
protismyslně francouzských reálií. Vznikla tak mírně
podivínská komedie zaplněná více či méně bizarními
postavičkami, které režisér ovšem nahlíží laskavě a s
porozuměním.
Lze se přít o tom, zda takto vedené ironické ostny nejsou
otupěné – viz třeba skeptický postřeh o „květinových“
revolucích, které vedou jen k nastolení dalšího neschopného
státníka. Rovněž blíže neosvětlené řvaní protestujících davů,
jemuž ani vláda neodolá, jednoznačně náleží mezi odsuzované
jevy. Režisér však nejspíš ani nepomýšlel na nějaké
zřetelnější společenské aspekty, „vnější dění“ tvoří pouhou
kulisu zosobňující naprostou zbytečnost a bezcennost snadno
zmanipulovatelných pouličních hnutí.
Bývalý ministr Vincent (Séverin Blanchet) přišel o
bezstarostnou existenci i přepychové bydlení, náhle se potýká
s bytovou nouzí, ale naštěstí se může opřít jak o výpomoc
početných milenek, tak vlastní řádně movité rodiny. Proto se
může volně scházet a popíjet se spřízněnými jedinci, ať již
jsou to naivistický malíř (toho si zahrál sám režisér) nebo
skupinka černochů, kteří obsadili jeho byt. Ani Vincentovu
rodinu, vlastnící rozlehlý palác, nelíčí Ioseliani v nijak
výrazných barvách. Soustředí se zejména na rozšafnou
Vincentovu matku, kterou bez nejmenšího přehánění sehrál
Michel Piccoli, jenž skvěle postihl, třeba i kradmo vrženým
pohledem, ryze ženské reakce.
Ioseliani se převážně opírá o prostor prosluněné rodinné
zahrady, kde vládne pohoda a smír, zatímco „tam venku“
nacházíme rozmařilost a zbytečné formality. Stačí si
připomenout Vincenta při obřadné mezinárodní návštěvě s
jakýmsi černošským státníkem. Tentýž muž jej později ujistí
svou přízní, neboť politici musí být navzájem solidární –
nikdy netuší, jak dlouho se udrží ve funkci.
Podzimní zahrady jsou zvláštním dílem: nemoralizují ani
netíhnou k politické satiře, plynou uvolněně jak líná řeka, na
jejíž hladině se třpytí vše, co postává poblíž břehů. Takovou
měnivou mámivost Ioseliani načrtává se záviděníhodnou
impresivností. V každém případě zaujme a výsledek můžeme
porovnávat třeba s Havlovým Odcházením.
Jan Jaroš, filmový publicista
|