|
|
 Alois
Švehlík,
herec
Coby kardiochirurg primář Bernát jste jistě zaznamenal zvýšení
své popularity Je vám to příjemné?
Součástí herectví je jistý exhibicionismus a po popularitě
patrně touží každý herec. Její zvýšení jsem zaznamenal a
radost z ní mám – zdaleka ne ale takovou, jako kdysi. Jakou má
ostatně popularita cenu? Dnes se lidé stávají populární i
kvůli naprostým pitomostem. K práci v Cestách domů mě rozhodně
nepřivedla snaha zvýšit si popularitu, ale to, že poprvé
v životě pro mě někdo napsal roli. Tvůrci seriálu se na mě
obrátili ještě před tím, než na něm začali pracovat. A protože
jsem režiséra Jiřího Adamce znal – spolupracoval jsem s ním
před více než dvaceti lety na televizních inscenacích, které
nebyly špatné – a protože se mi postava primáře Bernáta
líbila, tak jsem nabídku přijal. Když jsem viděl, že Cesty
mají kvalitní štáb i dobré herecké obsazení, řekl jsem
Adamcovi, že máme šanci dělat ten seriál dobře. A on mi řekl:
„Samozřejmě, že dobře, ale hlavně ho musíme dělat rychle.“
Co to „rychle“ konkrétně znamená?
Cesty vznikají v cyklech po čtyřech dílech. A ty musejí být
natočeny za měsíc, ve třinácti natáčecích dnech. V každém
z těch dnů pracujeme zhruba dvanáct hodin. Zkoušení na divadle
se toleruje. Když ale k tomu máte i představení, je to
náročné. Abyste to zvládl, musíte vést střídmý život a nikde
neujet. Z postavy Bernáta mám ovšem radost. Možná jde divákům
trošku proti srsti. Je to tvrdý chlap, i k sobě. Připomíná mi
mého tátu. Mám rád sarkasmus, kterým ho scénáristé obdařili.
Když si k těm třinácti natáčecím dnům představím, jak jste
vytížen v Národním divadle, že hrajete i na jiných scénách a
navíc ještě učíte na DAMU – kde na to vše berete energii?
No, někdy jsem utahaný, ze všeho nejdůležitější ale je, aby
byl člověk zdravý. A já zatím zdravý jsem - relativně. Před
devíti lety mi dělali endoprotézu kyčelního kloubu a před
šesti lety jsem prodělal rakovinu štítné žlázy. Neléčili mě
ozařováním, ale radioaktivním jódem. Mělo by to pár let
vydržet, jde o to, aby se ty zhoubné buňky neobnovily. Na
některé věci si musím dávat pozor. Energii sbírám, jak můžu.
Rád jezdím na chalupu. Máme velkou zahradu, kde je pořád hodně
práce, ale takové milé práce. Při ní si dávám do těla a tím
odpočívám. Učit se tam texty bohužel nemůžu: sednu si, chci si
opakovat roli a vidím – tamhle mám uvolněnou plaňku na plotě.
A tak vyskočím a letím pro nářadí. Když se chci v klidu učit,
musím do lesa.
Pojedete na chalupu i teď o divadelních prázdninách?
Na pár dní určitě, ale po třech letech zase se ženou pojedeme
– tedy spíš poletíme k moři. Na Menorcu. Nikde jsme dlouho
nebyli, protože nám předloni chalupa vyhořela, a tak jsme ji
museli dávat dohromady. V srpnu už zase budu natáčet Cesty.
Jak se to stalo, že vám vyhořela chalupa?
Uhodil do ní blesk. Dodnes si pamatuju to datum –
šestadvacátého května. Právě jsme byli se Stanislavem
Zindulkou v Táboře se zájezdovým představením Goldflamovy hry
Ředitelská lóže, kterou v Praze hrajeme v Řeznické. Vrátil
jsem se domů utahaný a po půlnoci zvonil telefon, že nám hoří
chalupa. Naštěstí v ní nikdo nebyl. U postelí tam máme
elektrické zásuvky, aby si vnoučata mohla večer číst, a z těch
zásuvek lítaly při zásahu bleskem až metrové výboje. Shořelo
nám úplně všechno.
Po prázdninách vás kromě divadla čeká i DAMU – co z toho, co
budoucí herce učíte, považujte za nejdůležitější?
Nejpodstatnější je, aby se fyzicky uvolnili, uměli chodit po
jevišti a říct Dobrý den. Důležité je umět se vzájemně
poslouchat, reagovat na sebe, přirozeně si odpovídat. Existují
různé techniky, jak vyvolat a předat emoci a všechno tohle si
musejí mladí herci před tím, než vyjdou na jeviště, vyzkoušet
ve zkušebně. Předmět, který je učím, se jmenuje herecká
tvorba. Paradoxem je, že já sám jsem se kdysi na DAMU
nedostal.
Jak se to stalo? A co vás vlastně k herectví přivedlo?
Divadlo jsem začal hrát už jako malý kluk. U Selesiánů
v Pardubicích. Do východních Čech se naši přistěhovali
z moravského Slovácka, no a protože jsme nebyli žádní „psi
pohanský“, tak jsem i ministroval. S Jiřím Grušou, ze kterého
je dnes slavný spisovatel a diplomat. I to naše ministrování
byla divadelní záležitost – jak efektně rozhoupat kadidelničku
nebo přinést misál... Měl jsem o deset let staršího bratra a
ten také hrál. Byl velmi talentovaný a na DAMU se na rozdíl
ode mě dostal. Hrál v Ostravě a byl to vynikající herec. Když
mu bylo třiačtyřicet, skolila ho ta zákeřná nemoc. Bratr byl
mým vzorem a také já jsem toužil být hercem. Protože jsem ale
pocházel – jak se tehdy říkalo – z „maloburžoazní rodiny“ a
našim bylo řečeno, že se na střední školu v Pardubicích
nedostanu, uklidili mě na průmyslovku do Chrudimi. Žádný
technický typ jsem však nebyl a po vojně jsem se hlásil na
DAMU. Pan Vejražka se mě zeptal, co jsem četl od Borise
Polevoje, a má odpověď ho nejspíš neuspokojila. Dnes toho už
nelituji, že jsem DAMU neabsolvoval. Že jsem šel hned
k divadlu, mi možná prospělo.
Začínal jste v Klatovech a pokračoval v Mostě, Olomouci,
Liberci… Do Městských divadel pražských jste byl angažován až
v pětatřiceti letech. Jak na tu dobu strávenou „na oblasti“
vzpomínáte?
Nijak často na ni nevzpomínám, ale v Klatovech jsem byl rád.
Tehdy tam působil charismatický herec Jaroslav Kníže,
„venkovský Zdeněk Štěpánek,“ jak se tehdy takovým bardům
říkalo. A hrál tam i Pavel Landovský, kterého jsem znal už
z Pardubic. Nejvýznamnější z předpražských štací byl pro mě
Liberec. Právě tam jsem si vzal svou ženu Florentinu a
narodily se nám tam všechny tři děti.Tam jsem se také dostal
k prvním charakterním rolím: například k Verchovenskému
v Camusově dvoudílné adaptaci Dostojevského Běsů, což tehdy
byla docela slavná inscenace.
Které z dalších rolí považujete pro svou hereckou kariéru za
klíčové?
Klíčové – to je nadnesené slovo. Každá role vám něco přinese,
každou obohacujete své herecké prostředky. Jsem rád, že jsem
měl možnost hrát v divadlech se širokým repertoárem –
pohybovat se, tancovat, uplatnit se v komediálních rolích.
V Liberci to byl třeba Figaro. Komedie jsou pro herce snad
důležitější než tragédie. Do těch se dostává hodně lží,
markýrují se neexistující hloubky a často se ani nepozná, že
jde o faleš a předstírání.
Jeden z mých nejsilnějších divadelních zážitků je spojen
právě s vámi a vaším synem Davidem. Na inscenaci hry Ernsta
Jandla Z cizoty, kterou s vámi dvěma a Marii Málkovou
nastudoval Jan Nebeský, nikdy nezapomenu. Napadlo vás, když
jste ji v Divadle Na zábradlí zkoušel, že by se mohla stát
inscenaci roku 2004?
Vůbec ne. Jak víte, všechny tři figury té hry o sobě mluví ve
třetí osobě a my pořádně nevěděli, co s tím dělat. Ono je dost
těžké dívat se na sebe jako na někoho jiného, komentovat své
činění a přenést tak na diváka básníkův ironizující pohled na
každodenní zápas se slovy. Jandlův text je plný
několikastránkových monologů, pohrává si s rytmem, jsou to
vlastně operní árie. Obtížné už bylo jen se je naučit a
technicky zvládnout. Přesto nebo možná právě proto jsme Jandla
hráli rádi.
Odhlédneme-li od intenzity diváckého potlesku, jak vůbec herci
poznají, jestli inscenace, v níž hrají, je dobrá, nebo špatná?
To poznáte, až když hrajete – podle reakcí lidí. Ještě raději
než Z cizoty jsem proto dělal Taboriho Kanibaly – také v režii
Jana Nebeského. Byla to koprodukce pražského Divadla Komedie a
ústeckého Činoherního studia. Hra je zasazena do nacistického
vyhlazovacího lágru a my jsme ji několikrát hráli přímo
v Terezíně. A taky v ústecké Setuze – uprostřed sajrajtu a
smradu chemiček. Chodili na to hlavně mladí a ti to přijímali
úžasně. Myslím, že málokomu se podařilo zpřítomnit hrůzu
nacistických lágrů tak jako Janu Nebeskému.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. 7. |
