|
|
 Chvála
starších kamarádů
Vždycky jsem měl radši starší kamarády. I když od doby, kdy mě
zboxoval o hlavu větší propadlík Švejda a můj o dva roky
starší kámoš Grygar mi nepřišel na pomoc, jsem k nim zase
nějakou přehnanou důvěru neměl. Ale byla s nimi rozhodně větší
zábava. Měli víc zkušeností a člověk se mohl těšit, co se od
nich všechno dozví. Jen se to časem trochu měnilo.
Když mi bylo šestnáct, podíval se můj o dvacet let starší
kumpán Ladislav na fotku dívky, do které jsem byl bezhlavě
zamilován, a prohlásil, že mi brzy zahne. Bouřlivě jsem mu
odporoval. Záhy se ukázalo, že měl pravdu...
Za dalších dvacet let jsme vystupovali na společných
koncertech s Petrem Skoumalem. Jemu bylo tehdy padesát a
zrovna skládal nádherné zamilované písně. Při té příležitosti
mi například řekl: „Všimni si, jaký ty ženský používají finty,
aby tě dostaly. Ty už ty finty znáš a ony vědí, že je znáš, a
přesto jim na ně zase naletíš. Ba co víc: ony vědí, že ty víš,
že ony vědí, že ty víš, že je používají, ale stejně jim na ně
zase naletíš...“
Dneska už vím, že se od starších kamarádů mohu nadát úplně
všeho: nedávno mi jeden z nich například prozradil, že jde na
schůzku s dívkou, kterou neviděl skoro šedesát let. Tak se to
nějak v životě semlelo. Bylo na něm vidět, jak se na tu
schůzku těší, ale zároveň z ní měl viditelně trochu strach...
Se staršími přáteli se člověku rozšiřuje obzor a má zároveň
občas chuť podlehnout iluzi, že je život o něco delší, než se
zdá.
Paradoxně máme na starší kamarády většinou méně času než na ty
mladé. Nevím, proč tomu tak bývá, a slibuji si, že brzy za
všemi postupně znovu zajdu. Znáte to, odkládáte něco – a
najednou je pozdě. Staří lidé mají jednu velkou nevýhodu,
poměrně brzy umírají...
S Antonínem jsem se poprvé potkal, když už mi bylo skoro
čtyřicet. Žil totiž v emigraci a cestovat se za ním nedalo.
Jakmile se v říjnu 1989 pootevřely hranice, vydal jsem se za
ním do Paříže a na oslavu našeho seznámení jsme si dali v
Paříži hned několik večeří za sebou. Že mě o pár let později –
to už mu bylo hodně přes sedmdesát – vyklepl v tenisu, jsem mu
už odpustil. Kdysi prý se stejnou vehemencí porážel jako mladý
kluk mého otce v ping-pongu, tak to vlastně zůstalo v tradici
rodinných vztahů.
Před deseti lety jsme pak spolu vyrazili na několikadenní
výlet do Španěl a měli jsme konečně čas si zase popovídat.
Náležitě jsme toho využili a tenkrát mi mimo jiné řekl: „Až ti
bude, Jeníku, někdo vyprávět, že stáří je bůhvíjak krásné,
nevěř mu. Rozhodně to není pravda.“
Když mu dneska, kdy už mu bude pomalu devadesát, občas zavolám
a zeptám se ho, jak se má, odpoví skoro vždycky stejně:
„Výborně! Dneska mě nebolí pravé obočí.“
A tak si myslím, že to stáří zase tak strašné být nemůže. Co
říkáte? No, uvidíme. Zkusíme se zeptat ještě někde jinde.
Člověk by měl vědět, do čeho jde.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
