Číslo 34 / 2011.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Marthou Issovou.




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



I do zběsilého válčení se vkrádá strach

Dějinné povědomí bývá nespravedlivé: účast Čechů a Slováků ve druhé světové válce se většinou zužovala na pěšáky východní fronty a letce v Anglii. Jenže vojáci také krváceli v pouštích severní Afriky. Právě jim se rozhodl vzdát hold Václav Marhoul v dramatu Tobruk (v neděli 28. srpna ve 20 hodin uvádí ČT1). Není to první film, věnovaný tomuto tématu – už počátkem sedmdesátých let se do téhož exotického prostoru vypravila Brynychova Oáza. Liší se ovšem pojetí: zatímco Brynych pojednal svůj film, uzavřený do stísněného prostoru pevnůstky, jako zápas skupinky obránců s přesilou nepřátel, Marhoul naopak zdůraznil pocity a rozpoložení člověka uprostřed válčení, nikoli válčení samotné.

Tobruk ukazuje, jak se člověk naučí žít i s vědomím blízké smrti

Režisér se netají, že jej oslovil klasický román Stephena Cranea Rudý odznak odvahy (před více než půlstoletím jej zfilmoval John Huston); ovšem americkou občanskou válku zastoupily boje v Africe. Co je důležité: režisér bez větších změn ponechává ústřední téma, kterým je nutkavý strach, ovládající vojákovo jednání. Také v Tobruku prchá ze zákopu jeden z nováčků, přesvědčen, že všichni jeho druzi zahynuli v ohni soustředěné palby...

Vyprávění otevírá příjezd dvou nováčků do výcvikového tábora: ani jeden z nich se nezdá být ideální pro budoucí uplatnění. Jiří Pospíchal (Jan Meduna) je totiž vstřícný, ale také zásadový, ba v lecčems až přecitlivělý, jak se ukáže při konfliktu s domorodou prostitutkou. Druhý z dobrovolníků Jan Lieberman (Petr Vaněk) je židovský mládenec slabé tělesné konstituce, jenž od počátku naráží na přehlížení a předsudky. Tobruk snímá z vystupujících postav učebnicovou ušlechtilost, chce své hrdiny představit jako lidi s chybami i přednostmi, vystavené ustavičnému stresu. V mužstvu nalezneme jedince arogantní, bezcitné, všeho schopné.

Režisér si nelibuje v krutostech a příšernostech, přesto však velice sugestivně evokuje hrůzné zážitky, které se dotýkají každého z vojáků: stačí chvilka nepozornosti, aby z člověka zbylo beznohé torzo. Tobruk důsledně uplatňuje pohled jakoby zevnitř – snaží se přiblížit, co mohli vnímat vojáci, vystavení extrémním zátěžím. Při výbuších si mimoděk kryjí uši dlaněmi, aby je nezavalil bolestný atak hluku; všimneme si řady výmluvných detailů, které beze slov osvětlují poměry – třeba neodbytné mouchy, dotírající na každý zkrvavělý šrám.

Film Tobruk ukazuje, jak se člověk naučí žít i s vědomím blízké smrti.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Rozhlas z Dháky pro pěšáky        
  Jak to vidí Jiří Vejvoda
 
  Země jako každá jiná         

  Zpěvník Jana Buriana  
 
  Zralé ovoce L. P.         
  Pořiďte si