|
|
 I
do zběsilého válčení se vkrádá strach
Dějinné povědomí bývá nespravedlivé: účast Čechů a Slováků ve
druhé světové válce se většinou zužovala na pěšáky východní
fronty a letce v Anglii. Jenže vojáci také krváceli v pouštích
severní Afriky. Právě jim se rozhodl vzdát hold Václav
Marhoul v dramatu Tobruk (v neděli 28. srpna ve 20
hodin uvádí ČT1). Není to první film, věnovaný tomuto tématu –
už počátkem sedmdesátých let se do téhož exotického prostoru
vypravila Brynychova Oáza. Liší se ovšem pojetí: zatímco
Brynych pojednal svůj film, uzavřený do stísněného prostoru
pevnůstky, jako zápas skupinky obránců s přesilou nepřátel,
Marhoul naopak zdůraznil pocity a rozpoložení člověka
uprostřed válčení, nikoli válčení samotné.
Režisér se netají, že jej oslovil klasický román Stephena
Cranea Rudý odznak odvahy (před více než půlstoletím jej
zfilmoval John Huston); ovšem americkou občanskou válku
zastoupily boje v Africe. Co je důležité: režisér bez větších
změn ponechává ústřední téma, kterým je nutkavý strach,
ovládající vojákovo jednání. Také v Tobruku prchá ze zákopu
jeden z nováčků, přesvědčen, že všichni jeho druzi zahynuli v
ohni soustředěné palby...
Vyprávění otevírá příjezd dvou nováčků do výcvikového tábora:
ani jeden z nich se nezdá být ideální pro budoucí uplatnění.
Jiří Pospíchal (Jan Meduna) je totiž vstřícný, ale také
zásadový, ba v lecčems až přecitlivělý, jak se ukáže při
konfliktu s domorodou prostitutkou. Druhý z dobrovolníků Jan
Lieberman (Petr Vaněk) je židovský mládenec slabé tělesné
konstituce, jenž od počátku naráží na přehlížení a předsudky.
Tobruk snímá z vystupujících postav učebnicovou ušlechtilost,
chce své hrdiny představit jako lidi s chybami i přednostmi,
vystavené ustavičnému stresu. V mužstvu nalezneme jedince
arogantní, bezcitné, všeho schopné.
Režisér si nelibuje v krutostech a příšernostech, přesto však
velice sugestivně evokuje hrůzné zážitky, které se dotýkají
každého z vojáků: stačí chvilka nepozornosti, aby z člověka
zbylo beznohé torzo. Tobruk důsledně uplatňuje pohled jakoby
zevnitř – snaží se přiblížit, co mohli vnímat vojáci,
vystavení extrémním zátěžím. Při výbuších si mimoděk kryjí uši
dlaněmi, aby je nezavalil bolestný atak hluku; všimneme si
řady výmluvných detailů, které beze slov osvětlují poměry –
třeba neodbytné mouchy, dotírající na každý zkrvavělý šrám.
Film Tobruk ukazuje, jak se člověk naučí žít i s vědomím
blízké smrti.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
