|
|
 Země
jako každá jiná
Lávovým polem kolem rybářského městečka Grindavík nedaleko
islandského mezinárodního letiště se blížíme k chloubě
místních turistických kanceláří, koupališti nazvanému Modrá
laguna.
„Teď se budete koupat v odpadní vodě z továrny,“ říkáváme s
kolegyní průvodkyní Soňou turistům. Už po několika hodinách
pobytu na Islandu bývají připraveni na všechno. Je to zvláštní
země...
Rozdáváme ručníky a čipy k elektronickým zámkům a pak se jdou
turisté ponořit do teplé vody plné křemíku.
Voda se v okolí hlavního města získává vrty ze země, a to
teplá i studená. Ta horká slouží v geotermálních elektrárnách
nejprve k výrobě energie, pak ještě ohřívá čistou studenou.
Mnohakilometrovým potrubím se posílá dál přes hory a doly.
Drtivá většina domů na Islandu se vytápí horkou vodou, leckde
ucítíte při sprchování jemný odér síry, která se do ní
přidává, aby nekorodovalo potrubí. Zvyknete si snadno. Já už
to ani necítím, ostatně jsem patnáctinový Islanďan, když tu
průměrně trávím asi tak patnáctinu roku. Vědomí, že kvůli
topení nevzniká žádný popílek, člověku pomůže.
Horkou vodou se také vytápějí skleníky. Pěstuje se v nich
zelenina, ale viděl jsem i hrozny. Island, kde se všechno
většinou k zesílení pocitu národní hrdosti přepočítává na
jednoho obyvatele, jichž je tu o něco méně než například v
Ostravě, byl jednu dobu největším pěstitelem banánů v Evropě
na hlavu...
Když jsem se onehdy procházel po Reykjavíku, spatřil jsem při
jakési rekonstrukci ulice pavučinu vodovodních trubiček pod
dlažbou. Do potrubíčka napouštějí horkou vodu, aby v zimě
nemuseli zametat chodníky; před domem, kde bydlí Soňa,
vytápějí i schodiště.
A to ještě není všechno – Islanďané jsou, jak známo,
geologicky i kulturně napůl Evropané a napůl Američané. Stejně
jako Američané zbožňují hamburgery a plážový život, přičemž to
druhé je na Islandu jaksi limitováno, protože se v moři kolem
ostrova nedá koupat. A tak si pro potěšení do jedné zátoky v
metropoli navezli světlý písek (většina islandských pláží je
černá jako africká noc), vybudovali na něm hřiště na plážový
volejbal a do moře tam vhánějí horkou vodu, aby mohli o těch
několika teplejších víkendech v roce předstírat, že jsou na
Floridě.
Evropštější Islanďané se samozřejmě raději máčejí ve
vyhřívaných bazénech koupališť anebo ve svých „horkých
hrncích“, v malých bazéncích, které najdete u každé chaty či
jinde – kdekoli, kde to jen jde. Není nad silvestr strávený
uprostřed islandské noci v horkém hrnci pozorováním polární
záře...
Islandská voda ale dokáže nadělat i pěknou paseku – pod
ledovci číhají aktivní sopky, jejich láva rozpouští led a sem
tam vytvoří obrovské jezero, které se prodere na povrch. Voda
pak smete všechno, co jí stojí v cestě.
Letos byla hlavní ostrovní silnice uzavřena pouhých šest minut
předtím, než zblázněná voda z ledovce Mýrdalsjökull strhla
důležitý most. Laviny, povodně, nebezpečné invaze mořských ker
v zálivech, vodorovné deště – to všechno spolu s jinými
přírodními katastrofami znepříjemňuje život potomkům norských
sedláků, kteří se sem v devátém století začali stěhovat a
vytvořili v těžko představitelných podmínkách tuto
podivuhodnou civilizaci.
Turisté už se vracejí. Voda v Modré laguně má prý díky svému
složení omlazující účinky, a tak se Soňou pokaždé předstíráme,
že je nemůžeme poznat, a velmi vtipně se jich ptáme: „Přijdou
také rodiče?“
Jedna zcestovalá Češka nás ovšem včera doběhla:
„To mi říkají v lázních pokaždé, naposledy v Indočíně.“
Tak vidíte, on ten Island zřejmě přece jen bude země jako
každá jiná...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
