|
|
 Martha
Issová,
herečka
Jak se úspěšná divadelní herečka stane klaunem?
Nemám v herectví ráda škatulkování. A taky si myslím, že
herečka měla být otevřená jakýmkoliv novým vlivům. Nestojí mě
to ale žádné velké úsilí, protože jsem člověk, který rád
zkouší nové věci a pouští se do neprobádaných sfér. Myslím si,
že když člověk začíná mít pocit, že už něčeho dosáhl a něco
umí, může to rovnou zabalit. V klaunském prostředí jsem se
pohybovala odjakživa. Už na konzervatoři jsem pochopila, že co
se mi nabízí, zdaleka není to, co by mě zajímalo. A díky tomu,
že moje maminka (herečka Lenka Termerová, pozn. redakce) hrála
v Ypsilonce u Jana Schmida, jednoho ze zakladatelů Katedry
alternativního a loutkového divadla na DAMU, měla jsem už od
nějakých šestnácti možnost potkávat lidi, kteří se tomuto
druhu divadla věnovali, a do dneška je to taková moje parta.
Hodně mě ovlivnil i Martin Zbrožek, který byl mým životním
partnerem a podobný typ divadla dělá s Jaroslavem Duškem.
Dceru Bolka Polívky Annu, s níž v inscenaci Krasavice
interkontinentální vystupujete, jste pro klaunské představení
asi nemusela přemlouvat...
S Aničkou Polívkovou se kamarádíme snad od mých třinácti let,
chodily jsme spolu na konzervatoř, chvíli jsme spolu i bydlely
a díky tomu zjistily, že jsme připravené udělat cokoli, jen
aby se nám lidé smáli. Jednou jsme dokonce na festiválku
improvizace v pražském kině Aero zničily šlehačkovými dorty
oponu, protože jsme ve varu přestaly vnímat, co se kolem nás
vůbec děje. A naše chuť bavit lidi nakonec vyústila v myšlenku
udělat představení, které by vycházelo právě z klauniády.
Dáváte přednost spíš frankofonní varietní, pouliční formě
klauniády před pantomimou vycházející z grotesky?
Ano, spíš mě zajímá ta poloha neverbálního divadla, která je
spojena s prvky pohybu, tance, akrobacie, grotesky, má blízko
k podobě nového cirkusu. To je přesně ten divadelní jazyk,
který mě hrozně láká. Klasické pantomimě jsem se nikdy
nevěnovala, to je pro mě už trochu staré a podle mého názoru i
malinko překonané.
Tento typ divadla je ale záležitostí poměrně úzkého publika.
Nebála jste se, jak lidi vaše představení přijmou?
Není to čistě neverbální představení, my tam i mluvíme, ale ne
tolik, jak jsem zvyklá z klasických představení. To víte, že
jsme se hrozně bály a kladly si stejnou otázku. Dva dny před
premiérou jsme seděly s Aničkou úplně zoufalé, jestli vůbec
lidi tohle naše blbnutí pochopí, jestli to můžeme někomu
ukazovat. Na druhou stranu musím přiznat, že to bylo to
nejupřímnější, co z nás mohlo vytrysknout. To, že diváci naše
představení od prvního momentu vřele přijali, ve mně vyvolalo
obrovskou euforii. Nejde jen o premiéru, kde samozřejmě
vždycky sedí z poloviny kamarádi, rodina a není to úplně
regulérní publikum. Už jsme odehrály několik dalších
představení a pořád mám z reakcí ten samý pocit. Utvrzuje mě
to v tom, že lidé tyhle věci asi chtějí – že se potřebují smát
a zároveň chtějí být zasahováni hlubšími prožitky.
Název představení Krasavice interkontinentální napovídá, že
jde o ironii, satiru. O čem vlastně pojednává?
Ironie v tom názvu samozřejmě je, ale především je to
představení o důležitosti přátelství. O potřebě sdílet s někým
svůj život. Dnešní doba je na vztahy velmi komplikovaná.
Čelíme velkému tlaku zvenčí, tlaku financí, touze uspět, vejít
se do určitých požadovaných mantinelů, obstát... Na naše
nejbližší pak zbývá stále méně času. Naše představení vypráví
o celoživotním přátelství, které je stejně důležité jako
partnerství. Jistě, existují různá krátkodobá a náhodná
kamarádství, ale ta vám nikdy nevynahradí vztah s někým, kdo
vás dobře zná, ví čím jste prošli, mnohdy vám třeba řekl i
nepříjemné věci, a přesto ho potřebujete. Hrajeme o tom, jak
je to těžké, jak se člověk vlastně v takovém vztahu vymezuje,
kontroluje, často i hádá, a zároveň jej nutně potřebuje, aby
přežil. Podle reakcí publika, ať už dopisů nebo z rozhovorů po
představení či reakcí na facebooku, vidíme, že to lidé
pochopili.
Mluvily jsme o úspěchu. Z pohledu herectví to dříve bylo třeba
angažmá v Národním divadle, obsazování ve filmu. Co je dnes ve
vaší herecké generaci považováno za úspěch?
Myslím, že určitá skupina lidí za úspěch považuje, když jste
v novinách, když o vás píše bulvár, ale v jiné skupině je za
velice úspěšného považován člověk, o kterém tady nikdo ani
neví, a přesto dosáhl ocenění třeba na zahraničních
festivalech. Je to velmi relativní. Navíc v herectví
neexistuje žádný hmatatelný úspěch. Když umíte něco vyrobit,
hned vidíte, jestli je to dobré, nebo špatné. Herci jsou
závislí na mínění druhých a to je často velmi frustrující. Je
hrozně důležité nepropadnout tomu, nehrabat se v sobě, naopak
je nezbytné nacházet kolem sebe i jiné věci, které vám umožní
vidět život zase z jiného úhlu. Ne divadlo, ale život samotný
je to nejdůležitější, důležitější než cokoli jiného. Pamatuju
si, že jsem se už jako dítě vžívala do různých rolí. Pak na mě
maminka zavolala, že jdeme nakoupit, a já se z toho
absolutního propadnutí do jiného života ve vteřině otřepala a
šla nakupovat. A takhle to mám dodneška. Necítím skutečnou
bolest postavy, kterou představuju. To je pro mě na hraní to
nejzábavnější – že na sebe tu postavu obléknu jako kabát.
A koho vy sama považujete za úspěšného?
Když to vezmu z pohledu mé generace, tak třeba Aňu
Geislerovou. To, jak ke své práci přistupuje, jak žije, jak ty
věci zpracovává, je mi velmi blízké a líbí se mi. Pro mě je
úspěšný ten herec, kterému se práce daří a zároveň se z toho
nezblázní a nepropadne sebeklamu důležitosti. A proto si
myslím, že je důležité vydávat se do jiných sfér, mít jiné
záliby, přátele z jiných než divadelních kruhů.
Zmínila jste, jak je pro vás důležité zázemí rodiny. Ale dá se
divadlo a rodina, obojí náročné na čas, vůbec skloubit? Marie
Rosůlková třeba říkala, že se žena může věnovat naplno buď
divadlu, nebo rodině, a ona že si vybrala to první…
Marie Rosůlková byla představitelkou generace, kde se to ještě
takhle bralo, a podle toho, co mi vyprávěla o své babičce
Jiřině Steimarové Anička Polívková, tyhle dva světy si byly
dříve opravdu dost vzdálené. Ale svět se vyvíjí, věci se
posouvají. Je pravda, že herectví je extrémně náročné povolání
z pohledu tlaku na vašeho partnera, na rodinu, na psychiku.
Ale stejně jako u jakéhokoliv jiného povolání záleží do značné
míry hlavně na tom, jaký jste člověk. V naší profesi je to
těžké, ale dá se to zvládnout. Vědkyně nebo lékařky mají také
extrémně náročné zaměstnání, a přesto není pravidlem, že by
neměly své rodiny.
Zakotvila jste v Dejvickém divadle. Čím si vás přitáhla právě
tahle scéna, která má specifický repertoár, specifické
publikum?
Je to dlouhý příběh. Do Dejvického divadla jsem chodila už
v době, kdy o něm vědělo jen pár zasvěcenců. Už tehdy jsem si
říkala, že tohle je divadlo, kde se vidím, kde chci hrát.
Přesto první profesionální scénou, kam jsem nastoupila, bylo
Divadlo Na Fidlovačce, kam si mě vybral Tomáš Topfer. Bylo to
hrozně fajn, vlastně důležitá učednická léta, hodně mi to
dalo, ale přesto jsem asi po třech letech začínala mít pocit,
že i když se budou střídat role, je to divadlo pro určitý druh
publika, další hledání a extra změny mě tu asi nečekají, že to
zkrátka není divadlo mého srdce. A v okamžiku, kdy jsem si
začala klást otázku, jaký bude můj další krok, se do
Fidlovačky přišel podívat Ivan Trojan právě z Dejvického.
Povídali jsme si a Ivan zřejmě získal pocit, že bych mohla
docela dobře zapadnout do jejich souboru. Brzy nato mi zavolal
režisér Mirek Krobot, jestli bych nevzala záskok za Táňu
Vilhelmovou. Takhle oklikou se mi splnil sen, který jsem měla
někdy od šestnácti.
V čem je Dejvické divadlo jiné?
Vychází to z vůdčí osobnosti Miroslava Krobota, který mě
nepřestává fascinovat svou chutí hledat nové způsoby
komunikace s divákem. Chuť neustrnout v tom, co nám jde a co
se třeba i lidem líbí, je pro Dejvické divadlo velmi
specifická a mně to nesmírně vyhovuje. Dalším typický prvkem
je ironie. Není prvoplánová. Věci se dějí naplno a pak přijde
moment, který to trošku shodí. To je přesně ta míra, která je
mi velmi příjemná.
Jana Švecová, publicistka
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. srpna. |
