|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista
Lamento nad motýlí láskou
Je stále ještě léto, spíše než kdy jindy tudíž mohu pozorovat
přírodu, sledovat toulání a toužení jejích obyvatel, či – jak
se kdysi po antroposoficku psávalo – stavebních kamenů jejího
chrámu, včetně jejich trápení i tragédií. A pořád je tu ku
spatření leccos ponoukavého, zrak ani mysl si neodpočinou: jdu
si takhle okreskou vedle pangejtu a vidím, an se tam motá
motýl. Ten nejobyčejnější bělásek. Co chvíli vzlétal a zase se
vracel k jednomu jedinému místu. Však také bylo pro tu chvíli
jeho osudem, ležel tam na splasklých křídlech jiný takový
představitel stejného druhu, čerstvě a pro toho druhého zjevně
bezprecedentně mrtvý, sražený vzdušným proudem zpod kol
vzdalujícího se auta, které jsem vlastně ještě před chvílí
viděl blížit se… A jak tak zmateně, neuroticky třepetal křídly
a dosedal na délku tykadla vedle mrtvolky, stál jsem já nad
ním, či nad nimi, a nepřetržitě volil mezi zájmem a soucitem.
A pak ten živý bělásek, jako by si dodal odvahy, rozkročil se
přímo nad tím neživým, ohmatával jej tykadly, aby se pak
jedním zatřepetáním křídel vznesl, až se zazdálo, že uskočil.
A další chvíli se pak opodál jeho tělo třáslo trhavými pohyby
křidélek, zdánlivě v rytmu vzlykavého pláče…
Dojalo mne to, pochopitelně, jinak bych vám o tom – a takto –
nepsal. Sentimentální možná jsem, jenže racionální neméně;
chtěl jsem v tu chvíli mít vedle sebe nějakého toho
lepidopterologa, anebo ještě lépe etologa: byl by mi snad –
vzhledem k tomu vychládajícímu motýlkovi – takříkajíc zatepla
vysvětlil, „kde je problém“, resp. potvrdil to, co jsem si
sám, vlastním rozumem usnoval. Že se totiž bělásčí pár prve
nalézal v takové té příznačně před-koitální situaci a zbylý
motýlek neprojevoval vlastně smutek aniž zimavý úlek nad
vyhasínáním a pak vyhasnutím před chvílí tak zvesela
poletujícího bytí. Že v tom dojemném příběhu hrály zkrátka
hlavní roli feromony a smrt partnera krátce před aktem lásky,
jak se říká, toho druhého rozrušila a způsobila mu stres.
Přiznám se, že nevím, kdo byl v tom příběhu kdo, mám jen
takové mužské ponětí, že to snad sameček dobýval samičku a pak
se nevyrovnal se situací, v níž už náhle nebylo koho dobývat.
Třeba to ale bylo naopak, třeba až dosud unikající samička
takto po motýlím způsobu oplakávala zánik svého dobyvatele.
Nevím, koho se zeptat, jakkoli mi v chalupě na zdi visí
několik vitrínek-muzejek s desítkami motýlů, pečlivě
vypreparovaných na entomologických špendlících. Ne, já sám
s jejich osudem nemám společného nic než dávno zemřelého
strýce, jenž podléhal takovéto vášni, ostatně dnes už dosti
ztrativší na popularitě. Vlastně jsem si je po jeho smrti
paradoxně vyžádal jen proto, že mne vždy zajímala živá
příroda; mé klukovské sbírky sestávaly výhradně ze zkamenělin,
jež nebylo nutno „v zájmu vědy“ nikterak mordovat. Strýc své
kutění s motýly myslil vážně, jiným však takováto motýlí
mauzolea sloužila jako návnada svého druhu, alespoň o tom
pojednávala řada kreslených vtipů z časů mého dětství. Dívky
se tehdy údajně lapaly, lepily až lapily právě na takovéto
sbírky motýlích mrtvolek. Oč že při tomto seznamovacím aktu
šlo? Inu, dostat dívku k sobě domů a probudit v ní lásku,
přičemž slibovaný podnět, něžná křídla motýlků zůstávala –
domnívám se zpětně – dívkami víceméně nereflektována. Á
propos: Zajímalo by mne, zda tomu tak vskutku bývalo, a
vyzývám tímto pamětníky: kdo se stal v tomto smyslu aktivním
svůdcem či svedenou obětí, nechť mi to potvrdí.
Vraťme se však od passé projevů lásky člověčí k lásce motýlí,
do našich pragmatických časů průmyslově vyráběných
feromonových lapačů. Ač jsem tedy neměl po boku odborníka na
motýlí smutek, uvědomil jsem si, že to, co člověka (a snad
nejen člověka) nejvíce zasahuje, je stále stejné. Láska a
smrt, druhé vyčkávavě skryté v prvém, prvé přesahující druhé.
Jistěže je k tomu zapotřebí ještě pravdivý pohled na to celé,
ale co my víme, třeba mají i bělásci svého Shakespeara... |
