|
|
 Zralé
ovoce Luboše Pospíšila
Pro dospělé rockové publikum představuje zpěvák Luboš
Pospíšil stejnou jistotu, jako Vladimír Mišík, Ivan Hlas,
Zuzana Michnová nebo Michal Prokop. A platí to už několik
desítek let. Šedesátník, jenž se ve své obnovené kapele 5P
nezdráhal obklopit o dvě generace mladšími hudebníky, je stále
přesvědčivý – ať už na koncertních pódiích nebo studiových
nahrávkách. Nejnovější album Chutnáš po cizím ovoci
(vydává Supraphon) ho zastihuje ve formě, kterou by mu mohli
závidět leckteří mladší kolegové.
 Pospíšil má oproti jiným rockovým písničkářům trvalou výhodu v
přízni textaře Pavla Šruta, jehož nonšalantní verše o lásce na
tisíc způsobů výtečně ladí s barvou a naléhavostí hlasu
interpreta i s jeho image romantického srdcerváče platnou už
od dob angažmá v C&K Vocalu. Šrutova slova o ženách, co jsou
„nejkrásnější na útěku od muže, když v cizích očích loví,
lákavé černé vdovy“ nebo o dni, který „propašoval do noci
paprsek první pomoci“ jsou poetická, nápaditá a byť
nepředstírají velké umění, působí v rockovém mainstreamu jako
zjevení. Ještě výš míří jiná textařská osobnost Jan Sahara
Hedl, jehož obraznost a vytříbený jazyk na novém Pospíšilově
albu vyniknou v generačních písních Stále jsme to my a
Nenápadné teď.
Nepřeslechnutelným rysem nového snímku Luboše Pospíšila je
prolínání muzikantské zkušenosti s nezatíženým mládím.
Skladby, z nichž většina ukrývá důmyslný retrospektivní rys
(když ne v textu, pak v aranžérských detailech typu klávesové
vyhrávky v titulní písni), mají současně svěží zvuk i nápřah,
a jsou tak schopny komunikovat s nebývale širokým
posluchačským spektrem. Aniž by se tu lacině pomrkávalo po
aktuálních trendech, nabízí album srozumitelné písně, v nichž
se nesetkáte s banalitou, hudební ani textovou. Až by se
slušelo parafrázovat název té povedené desky – chutná po
zralém ovoci.
Milan Šefl
|
