|
|
 Berlínský
filharmonik v Kutné Hoře
Houslista japonského původu Daishin Kashimoto vzal poprvé
housle do ruky v rodném Londýně, když mu byly tři roky. Za
několik let začal otec pracovat v New Yorku a sedmiletý
Daishin se stal žákem přípravky proslulé Julliard School.
Další studia ho zavála do Německa. Vedle zářivých sólových
výkonů, jimž bylo na jaře svědkem i české publikum, protože
Daishin Kashimoto vystoupil s Českou filharmonií na večeru k
poctě japonských obětí zemětřesení, vyvrcholila prozatím jeho
kariéra pozicí koncertního mistra v nejlepším orchestru světa
– Berlínských filharmonicích. Tento post zastává od roku 2009,
kdy mu bylo pouhých dvacet devět let. Po vystoupení
Berlínských filharmoniků na letošním Pražském jaru se Daishin
v Čechách ještě zdržel. Strávil týden v Kutné Hoře na
festivalu komorní hudby.
V Kutné Hoře jste hrál mimo jiné s Jiřím Bártou a Konstantinem
Lifschitzem i Smetanovo Klavírní trio g moll. Prý to bylo
poprvé, co jste interpretoval komorní skladbu Bedřicha
Smetany. Jaký máte vztah k hudbě tohoto autora?
Moc se mi jeho skladby líbí. Nádherné melodie, krásné
harmonie, velmi hluboká a intenzivní hudba. Opravdu to bylo
poprvé, co jsem jeho skladbu hrál, a jsem Jiřímu velmi vděčný,
že mi tuto příležitost dal. Navíc jsme ji hráli v překrásném
prostředí chrámu sv. Barbory a to je opravdu nezapomenutelný
zážitek.
Je známo, že se muzikanti do Kutné Hory rádi vracejí. Uslyšíme
vás tu i příští rok?
Rád bych, ale asi to nevyjde. S orchestrem máme spoustu
koncertů, jsme velmi vytíženi. Bohužel mimo orchestrální
úvazek si nemohu mnoho plánovat.
Jste nejmladším koncertním mistrem v historii Berlínských
filharmoniků?
Kdepak. Nejmladším byl Simon Goldberg, kterému bylo v době
nástupu osmnáct.
Jaké má koncertní mistr Berlínských filharmoniků povinnosti?
To je pro mě trochu těžká otázka, protože nemám žádné
srovnání. Před Berlínem jsem nikdy v žádném orchestru totiž
nehrál. Rozhodně nemáte na starosti procvičovat s ostatními
kolegy z nástrojové skupiny jejich orchestrální party. Všichni
členové Berlínských filharmoniků jsou jeden vedle druhého
excelentní sólisté a tohle opravdu nepotřebují. Na druhé
straně jsou to velmi silné osobnosti. A čelit jim není úkolem
dirigenta. Náplň své práce vidím tedy i v tom, být pomocníkem
dirigenta.
Jistě jste velmi obratný v komunikaci...
Musím být. Jsem prostředníkem mezi orchestrem a dirigentem,
mezi sólistou a orchestrem, musím tlumočit každé citové i
mentální hnutí orchestru... Víte, tolik silných osobností je
těžké uspořádat do nějaké masy. Ale vycházíme spolu tak dobře,
že se spíše cítíme jako velký komorní orchestr.
Prosím?! Berlínská filharmonie jako komorní sdružení?
No skutečně. Když jsme hráli 4. června se Simonem Rattlem
v Praze, po posledním taktu se ke mně naklonil a špitl: „To
dnes byla ale nádherná komořina, že?“ Když se tohle podaří, je
to opravdu zážitek.
Pražské obecenstvo bylo trochu překvapené, když se Sir Simon
Rattle po koncertě neomezil na vyvolávání jednotlivých hráčů,
ale doslova vběhl mezi orchestr a osobně hráčům gratuloval. To
je u Berlínských filharmoniků zvykem?
Jak u kterého dirigenta. Simon tohle má ve zvyku, je velice
osobní, kromě něj si ještě vybavuji Seijiho Ozawu, který to
dělá také. Je to sympatické.
Berlínští filharmonici jsou mezinárodní orchestr tvořený
muzikanty mnoha národností. Má svůj specifický způsob, jak
vyjádřit hnutí mysli, emoce atd.?
Každý, kdo přichází z jiné země, je odlišný. Ale Berlínští
filharmonici jsou těleso, které má určitou mentalitu,
charakteristický zvuk a tomu se musí muzikanti chtějící
v tomto orchestru hrát přizpůsobit. Musím poznamenat, že
přestože je v našem orchestru hodně cizinců, většina z nich
studovala v Německu.
Jak vy sám vnímáte své členství v orchestru? Jste cizinec,
nebo „domácí“?
Necítím se jako cizinec, v Německu žiju už dvacet let a to je
víc než polovina mého života.
Jak byste popsal své kořeny? Cítíte se být Japoncem,
Američanem nebo Evropanem?
Ode všeho trochu. V Německu žiju už tak dlouho, že se cítím
být Evropanem. Ale na Ameriku zapomenout nemohu a také jsem
Japonec, vždyť mám japonské rysy. Kulturně se cítím být
ovlivněn všemi třemi kulturami. Japonskou kulturu velmi
respektuji. Není snadné jí porozumět, ale můžete obdivovat
postoj Japonců k životu, jejich schopnost organizace,
zdvořilost, a především schopnost žít soudržným rodinným
životem.
Alena Sojková
Foto Karel Tůma
|
