Co si počít, když ne počít

Dokumentaristka Erika Hníková se prosadila hlavně snímkem Ženy pro měny, všímajícím si zejména lidské pošetilosti při tělesném zkrášlování. Svým způsobem se týmž směrem obrací rovněž koprodukční česko-slovenský Nesvatbov, také zaměřený na „vylepšování“ – tentokrát nikoli jedince, nýbrž rovnou celého společenství. Dokument uvede ve čtvrtek 13. října ve 20 hodin ČT2.

Film vypráví o tom, jak ve východoslovenské vesnici Zemplínske Hámre stoupá počet nesezdaných lidí, kteří ani v nejmenším nejeví zájem o založení rodiny, tím pádem je i porodnost nulová. Proto se místní starosta, generál ve výslužbě Jozef Gajdoš, snaží všemi prostředky dosáhnout zvratu nežádoucího stavu, aby zabránil vymírání slovenského národa. Jenže účinkem se míjí jak nabídka zvláštní odměny za narozené dítě, tak seznamovací tancovačka, která tvoří jakousi páteř celého příběhu. K ní vedou syžetové nitky, aby se vzápětí, s notnými rozpaky či přímo kocovinou, opět vzdalovaly a osamostatňovaly.

A kde tragikomicky dojemný Jozef Gajdoš shledává příčiny? Hlavně v neochotě lidí, kteří se již blíží střednímu věku, vylézt z vlastní ulity a založit rodinu. A dodává, že u mužů bývá na vině i alkoholismus (a jednoho přiopilého výtečníka kamera zaznamená hned po ránu), případně bezvýhradné upřednostnění práce před soukromím, zatímco ženy samozřejmě nemají chuť vstupovat do takových zjevně problémových svazků.

Režisérka se ponejvíce soustředí na postavu agilního starosty, jenž v obecním hlášení pravidelně vyzývá obyvatele, aby se nad sebou zamysleli, dříve než ohlásí úřední sdělení. Jeho „promlouvání do duše“ sledujeme z kanceláře i z vesnických prostranství, někdy s komentáři místních obyvatel – prý ani pan farář své ovečky tak horlivě nekárá.

Ve filmu vystupují tři zástupci dosud svobodných – Monika, Jančo a Ďoďo. Filmaři je navštěvují v jejich komfortně, ale přitom sterilně zařízených bytech s dečkami, přehozy a obrázky svatých, vyhledávají je v práci, rozmlouvají s jejich blízkými. Ačkoli všichni připouštějí, aspoň před kamerou, že by nakonec proti sňatku nebyli, je zjevné, že si na svůj životní styl již zvykli a neradi by jej měnili.

Hníková nijak nezastírá svou přítomnost, klade doplňující otázky, zjišťuje hlubší motivace v postojích, nechává své protagonisty, aby se s jistou sebestylizací vyjadřovali do kamery, ale ještě raději zachytí nepřipravená, spontánní slova, třeba v okamžiku, kdy starosta slovy nehledanými komentuje selhávání svého „sociálního inženýrství“ – a rozhořčeně hudrá, aby si nevděčné holky naložily „své panenské blány třeba do octa“.

Jan Jaroš, filmový publicista