Vypravěč a můry

Prozaik Jiří Kratochvil, loni sedmdesátiletý, se přihlásil po čase znovu s povídkou. Do knihy Kruhová leč (vydané brněnským Druhým městem) jich shrnul třináct. Nešťastné číslo? Jak se to vezme: Kratochvilovu psaní se dá jistě leccos vytknout, minimálně nekritické zaujetí pro vlastní tvůrčí metodu, ale základy jeho literatury drží pevně, neochvějně – už od Medvědího románu. A vypovídá-li o umělecké síle textu fakt, že čtenáře nepozorovaně vtáhne do svého labyrintu a nechá jej v něm bloudit na vlastní pěst, pak funguje Kratochvilovo psaní výborně.

Okamžitý úchvat je ovšem jedna věc, pohled na distanc věc druhá. Právě na poli mezi těmito póly ale literatura Jiřího Kratochvila odpočátku funguje. A spisovatel to nejspíš dobře ví, a nakládá s tímhle faktem hravě, ba možná s lehkou svévolí, s jistou ironií, pokud jde o jeho čtenáře.

Jeho novely a romány, stejně jako aktuálně oživený žánr povídky žene kupředu zřejmý spodní proud, jakési iracionální nutkání, puzení bezpochyby příbuzné automatickému psaní surrealistů. Ostatně takový živel ve svém díle vítají i Kratochvilovy velké literární lásky: od Borgese a Cortázara přes Ajvaze, Kahudu až k Milanu Kunderovi (byť ten oblibuje surrealismus ve svých esejistických reflexích, nikoli v původní románové tvorbě). Navenek pak, coby kulisa ke zmatení čtenáře, halí tenhle proud hustá síť postmoderních tvůrčích fines: počínaje neustálým rozrušováním hranice mezi fikcí, v níž ožívají konkrétní postavy, a skutečností, kde se pohybuje dvojjediný autor-vypravěč – a konče otvíráním nejrůznějších průhledů na literární práce jiných, potažmo na Kratochvilovo dílo vlastní.

Nyní lze pojednat podrobněji onu úvodem zmíněnou výtku: Kratochvil je v oněch postmoderních hrách a hříčkách někdy zajatcem sebe sama, když dějovou linku košatí a protahuje, větví a přikrmuje jen s vnějškovým, dekorativním cílem – aby předvedl, že vypravěč, potažmo autor, je neomezeným pánem nad svými postavami; jako příkladně v nedávných románech Herec nebo Femme fatale. Orgie fantastických nápadů a obrazů, kterými jsou postavy nuceny procházet, pak fungují povýtce samoúčelně, jako póza, manýra, hra pro hru. Takové jsou i některé povídky v Kruhové leči; a stojí za zmínku, že právě titulní číslo plus dva texty úvodní a text závěrečný, čili povídky, které by měly být vlastními pilíři, výztuží celé knihy, jsou jasně těmi nejslabšími. Že by autorská poťouchlost, co čtenář snese, a co jej odradí?

Ovšem byla by škoda nechat se odradit právě těmito hluchými místy, protože zbývajících devět textů jsou většinou čísla mistrovská, předvádějící Jiřího Kratochvila v nejlepším světle: jako zdatného vypravěče, který stylizuje každý text jinak, a přesto po svém, který píše každou povídku různě, pokud jde o postavy a jejich časoprostorové ukotvení, ale stejně, pokud jde o zmíněný vnitřní drajv.

Vrcholem knihy je nejspíš povídka Košmár, věnovaná Camusovi – i když na něj přijde řada v téhle literární „noční můře“ až v druhém nebo třetím plánu. Je to jednak skvělý kunderovský pastiš na téma exilu a ztracené vlasti, jednak povedená aktualizace známé pohádky o synovi, kterého po letech na zkušené zavraždí nevědomky vlastní rodiče. Čili realita funkčně propojená s mýtem, a navíc zdobená pestrou, byť uměřeně vybarvenou postmoderní výšivkou. Tady je Kratochvil na estetickém i uměleckém vrcholu; pokud jde o současnou českou prózu, tak jistě výš než všestranně favorizované duo Topol – Hůlová, ale i jmenovaní Ajvaz nebo Kahuda. Tady je Jiří Kratochvil spisovatelem par excellence, přirozeně vplouvajícím do širokého proudu světové prózy posledního půlstoletí.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik