Pavel Kohout, ekonom

Krize eurozóny a bílý pes

Dostal jsem nedávno anketní otázku: Jaké je největší poučení z krize v eurozóně? Ve stručnosti jsem odpověděl takto: „Vývoj v eurozóně ukázal, že malá otevřená ekonomika může v rámci eurozóny zažít ohromnou úvěrovou expanzi a následnou velmi těžkou bankovní krizi, i když sama plní kritéria Paktu růstu a stability. Mám na mysli Irsko a Španělsko. Tyto dvě země ukazují, že eurozóna by nemohla fungovat dobře, ani kdyby již od počátku existovalo evropské ministerstvo financí. Tedy že celý projekt společné měny je chybně specifikován v samotné své podstatě.“
Když je řeč o krizi, obvykle se hovoří o Řecku. To je však zástupný problém, takzvaný bílý pes, který odvádí pozornost od podstaty. Řecké veřejné finance byly devastovány většinou tamních vlád již od roku 1981. Navíc tu byl skandál s falšováním statistik – ano, problém, ale netýká se podstaty krize eurozóny.
Skutečně problematické jsou právě Irsko a Španělsko, země, které dodržovaly pravidla Paktu růstu a stability pečlivěji než Německo a Francie. Nikdy nefalšovaly statistiky. Přesto Irsko utrpělo naprosto likvidační bankovní krizi a Španělsko je ve velkých problémech.
Tyto problémy spadají pouze a výhradně na konto eura. Proč?
Dokud Irsko a Španělsko fungovaly s irskou librou, respektive pesetou, komerční banky v obou zemích mohly čerpat finanční zdroje na domácím úvěrovém trhu. Jeho velikost byla snadno kontrolovatelná centrálními bankami obou států. Proto v těchto zemích nikdy před vstupem do eurozóny nedošlo k bankovní krizi. Centrální banky ohlídaly, aby peněz nebylo příliš mnoho, neboť příliš mnoho peněz není dobrá věc: vede k nerozumnému půjčování. S přijetím eura tato kontrola odpadla. Komerční banky v Irsku a ve Španělsku měly náhle prakticky neomezený přístup k obrovskému objemu levných finančních zdrojů. Jako když malé dítě pustíte do cukrárny bez dozoru – hrozí, že si zkazí žaludek. Obdobně banky. Tolik se přejedly levných peněz, že si zkazily úvěrová portfolia.
Ano, dobře vychované chytré dítě by mělo vědět, že se nemá nacpat sladkostmi k prasknutí. Jistě, dobře řízená banka by měla vědět, že nemá odpovídat kladně na každou žádost o úvěr, která přistane na stole. Ale málo platné, toto riziko bude existovat v rámci eurozóny vždy. Bankovními úvěry se přejedlo nejvíce Irsko, dále Španělsko, Portugalsko, ale částečně i Řecko (jehož hlavní problém je samozřejmě jinde).
Ukázalo se, že tradiční kritéria, kterými jsou inflace, rozpočtový schodek a tak dále, nestačí. Členství v eurozóně je pro malou otevřenou ekonomiku mnohem větším rizikem, než se dříve věřilo. Důsledky jsou zřejmé.