|
|
 Ruské
dny
„Kde pracujete?“ zeptal jsem se rusky své spolustolovnice v
lázeňské jídelně.
„Já už jsem devět let v penzi,“ odvětila s blaženým úsměvem a
bylo vidět, že si to užívá.
V jáchymovském lázeňském domě je narváno, a tak mě posadili ke
stolu vedle tří dam z bývalého Sovětského svazu. O dvou z nich
se nechci rozepisovat, abych nebyl obviněn z používání
principu kolektivní viny, ale tahle moje sousedka po pravé
ruce je docela milá. Moc toho o ní nevím. Žije v Moskvě, ale
narodila se v městečku Taganrog, odkud pochází Anton Pavlovič
Čechov, a teď se navíc dovídám, že pracovala v jakémsi závodě
jako ekonomka. Přijala jako samozřejmost, že spolu mluvíme
rusky, a tak jsem pracně oprašoval školní znalosti a vzpomínal
na časy, kdy jsme se učili nazpaměť články o ruské literatuře.
Najednou mi začalo docela vadit, že ani nevím, jak se rusky
řekne daň z přidané hodnoty. Zvlášť když se mě moje
spolustolovnice začala vyptávat, jakou profesi z těch, které
vykonávám já, mám zapsanou v pracovní knížce.
„Vy nemáte pracovní knížku?“ skoro se vyděsila. „Vždyť to pak
můžete podvádět!“
„Nemůžeme,“ opáčil jsem a opatrně dodal: „My na to máme
kompjútry a úřad sociálního zabezpečení.“ (Schválně – zkuste
to přeložit...)
Nechápavě kroutila hlavou a já, jak jsem hůř a hůř hledal
slova a nebyl schopen popsat, co jsem chtěl, jsem si začal
připadat jako necivilizovaný dacan. Aspoň že jedna ze dvou
zbylých zarytě mlčících sousedek, ta, co nosí tepláky s flitry
a neodpovídá na pozdrav, v tu chvíli popotáhla a položila na
ubrus vedle misky salátu umolousaný papírový kapesníček. To mě
trochu uklidnilo.
Přestože jsem se učil rusky na všech školách svého života, moc
jsem toho tím jazykem nenamluvil. Poprvé jsem ho opravdu
potřeboval až koncem devadesátých let v Estonsku, kde mi
spisovatel Ülo Tuulik vyprávěl, jak za starých časů v místní
akademii věd spolu s kolegy fandil u televize československým
hokejistům proti Rusům a jak z toho měli vždycky průšvih,
protože donašeči se dívali s nimi. Před třemi lety jsem se při
krátké návštěvě v Moskvě cestou z letiště docela skamarádil s
ruským řidičem díky řečem o fotbale a v metru mě nikdo
nepraštil, ani když jsem se rozhodl glosovat globální
přelidnění a zeptal jsem se: „Vždycky tu máte tak narváno?“
Když se tu teď třikrát denně trápím konverzací se svou novou
kámoškou, vyčítám si, že jsem se měl líp učit, případně se
probojovat o dva stoly dál, kde v naší jídelně začíná německá
zóna. A moji sousedku přitom netrápí nic, ačkoli žádný světový
jazyk neovládá. Když jsem jí omluvně vysvětloval, že jsem
vlastně rusky nikdy nemluvil, chtěla vědět proč, takže jsem jí
musel říct, že jsem žádné Rusy osobně neznal, že to pro nás
zkrátka byli okupanti. Z jejího výrazu jsem nepoznal, co si o
tom myslí. Tvářila se pořád stejně.
Když ovšem včera zjistila, že nejím maso, náhle uprostřed
večeře vstala, šla k pultu s ovocem a donesla mi dvě hrušky.
„Musíte aspoň jíst hodně vitaminů, když už jste ten
vegetarián.“
Ano, jsou chvíle, kdy si spolu docela rozumíme...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
