|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Budoucnost není beznadějná
aneb Dopis příteli
„Milý Jirko, píšeš, že lidská populace je jen vyrážka na těle
Země, budoucnost slibuje hrůzy a katastrofy, například
zkolabování energetiky a dopravy kvůli vyčerpání zdrojů...
Prosím Tě, přestaň už věnovat pozornost pochmurným prognózám a
hryzat si nehty při sledování katastrofických filmů o konci
světa. Vyhledávej radši v médiích, co je kde nadějného. Lidská
vynalézavost je totiž bez konce a hračičkování a pilná tvořivá
práce vědců a techniků načrtává stavbu docela nadějné
budoucnosti. Tak například Gary Strobel, sedmdesátiletý
profesor botaniky a fytopatologie na Státní univerzitě v
Montaně, našel v pralesích na jihu Jižní Ameriky
mikroskopickou stromovou houbu Gliocladium roseum, která
produkuje ve velkém množství padesáti pěti uhlovodíků běžně
obsažených v motorové naftě. Dokáže dokonce tyto naftové
sloučeniny vyrábět z celulózy, což by z ní dělalo lepší zdroj
biopaliv než cokoliv, co dnes používáme. Mykonafta by se mohla
stát levnou alternativou k fosilním palivům. A víš, že už
existují automobily, které dokáží v průměru na jedno
patnáctiminutové nabití ujet dvě stě až tři sta kilometrů?
Elektroskútr, který lze koupit už i u nás, nabízí také velmi
hospodárný a ekologický provoz, na jedno nabití baterie v
hodnotě pěti korun ujede kolem sta kilometrů.
Cameron a Moira Thomsonovi z Velké Británie zjistili, co s
vyčerpanou půdou na skotské pahorkatině udělá obyčejný kamenný
prach obsahující v horninách běžné magnézium, vápník a další
minerály prospívající kvalitě hlíny, namíchaný s trochou
kompostu. Thomsonovi provedli svůj experiment v roklině, kde
padesát let nic nerostlo, protože eroze a chemické látky
lokalitu znehodnotily. Poprášili pozemek tenkou vrstvou
kamenného prachu, čímž napodobili přirozený ledovcový cyklus.
Na výživné zemině se teď daří pěkně narostlé kapustě, cibuli,
angreštu...
Namítneš, že mořím a oceánům se dějí hrozné věci, ale proti
zmaru napínají své síly i různí zachránci. Tak například vláda
ostrovního státu Kiribati v rovníkové části Tichého oceánu
vyhlásila na ploše 410 500 kilometrů čtverečních Chráněnou
oblast Phoenixské souostroví. Zahrnuje osm atolů a je největší
mořskou rezervací na světě, má rozlohu jako Německo a
Slovensko dohromady. V tomto pohádkovém místě je obrovská
druhová pestrost, čistá voda, korálové útesy, podmořské
hory...
Biobakterie, které má ve vědeckém programu společnost Sony,
generují elektřinu pomocí enzymů rozkládajících sacharidy ve
formě glukózy. Využívají prostě jen přirozenou schopnost
organismů získávat energii z výživných látek, ale v tomto
případě místo aby poháněly životní aktivitu, slouží k výrobě
elektrické energie. Další geneticky upravené bakterie
produkují palivo. Jejich organismus dokáže přeměnit sluneční
světlo a oxid uhličitý na stejné molekuly, jaké jsou v naftě.
Funguje na základě fotosyntézy a je prý životaschopnou
náhradou fosilních paliv. Izraelská společnost Solaris Synergy
zase vidí budoucnost v solárních panelech, které by měly
plavat na zemědělských a těžebních nádržích,
hydroelektrárenských rezervoárech nebo na kanálech. Při jejich
výrobě by nebylo třeba zpevňující oceli, což by jejich výrobu
značně zlevnilo, navíc by snižovaly nežádoucí odpařování vody
a bránily růstu ničivých řas. Hlavně v severských státech se
využívají s úspěchem regionální bioplynové stanice, které
vyrábějí teplo z biologického odpadu domácností. Koncentrační
solární elektrárny jsou zase nadějí pro slunné země, hlavně
pro Afriku, stojí už v Itálii nebo ve Španělsku. Umožňují
energii získanou ze slunečního svitu skladovat a dodávat ji do
sítě podle potřeby...“
Jen co jsem povzbudivý mail odeslala, vzpomněla jsem si na
drastický úbytek sinic vyrábějících kyslík v mořích a oceánech
a přemnožení sinic toxických tamtéž, které vybíjejí vše živé.
Může za to hlavně splachované hnojivo z našich polí, které už
desetiletí odnášejí do moří řeky. A také na zprávu, že za
posledních šedesát let se obsah fytoplanktonu v mořích a
oceánech snížil o čtyřicet procent a proces vysokým tempem
pokračuje. To je opravdu zlé, protože produkuje spolu s
jednobuněčnými řasami víc než polovinu atmosférického kyslíku
a akumuluje značnou část oxidu uhličitého. Přítele jsem
povzbudila, sebe zasmušila. Tohle Jiřímu psát nebudu, ale
nejspíš mu tato ponurá informace stejně neunikla. Nezbývá než
doufat, že s tím věda také něco udělá. |
