|
|
 Struny
podzimu: kvalita a silné zážitky
Hudebnímu festivalu Struny podzimu je šestnáct let.
Rozvinul se do nebývalé krásy a nohama stojí tak pevně na
zemi, že zodpovědnost brzké plnoletosti ho určitě nezaskočí. U
jeho zrození na Pražském hradě stáli dva studenti hudebního
managementu Marek Vrabec a Martin Pechanec. Festival už sice
hradní sály opustil, ale umělecký ředitel Strun podzimu Marek
Vrabec si ho hýčká i nadále.
S jakými představami jste začínali?
Struny podzimu mají za sebou zajímavou a lze říci, že i
pohnutou historii. Začínali jsme na Pražském hradě v éře
prezidenta Havla v době, kdy se jeho prostory otevíraly
veřejnosti. Václav Havel chtěl, aby se Hrad stal místem
setkávání špičkových umělců a místem, kde se děje něco
mimořádného. Jako velmi mladí a ambiciózní kurátoři hudebního
programu jsme si tehdy přáli, aby po nás na Hradě něco zůstalo
– periodická hudební akce, která bude alternativou k jiným
pražským hudebním produkcím a bude do Prahy přivážet špičkové
umělce, pokud možno poprvé, a v kontextech, které jsou
neobvyklé.
Jaká je současná podoba festivalu?
Strávili jsme na Hradě osm krásných let, ale s příchodem
nových lidí se objevily i jiné názory na hudební program
Hradu, a my jsme museli ze dne na den hledat nové partnery a
nové prostory. Velmi nás to semklo a už rok nato jsme byli
s festivalem zpět. Dnes hrajeme v nejkrásnějších sálech Prahy:
v Rudolfinu, ve Státní opeře, v kostele sv. Anny, ve
Veletržním paláci... Naše svoboda tkví v tom, že můžeme jít
kamkoli – volíme naše produkce tak, aby rezonovaly
s prostředím, kde se konají, popřípadě s ním kontrastovaly.
Jakou roli v organizování festivalu hrála vaše zkušenost z
roční stáže v Kennedyho centru ve Washingtonu v roce 2009?
Roční nepřítomnost vám dá ohromnou příležitost k odstupu. Ve
Washingtonu jsem si uvědomil, že pokud jde o uměleckou
stránku, je festival unikátní. Každá úspěšná umělecká
organizace totiž musí mít své kouzlo a svou neopakovatelnost.
Náš festival uvádí devět koncertů, z nichž každý nabízí trochu
jiný typ hudby, a jakkoli jsou kontrastní, vytváří to celek,
který drží pohromadě. Amerika mi však ukázala i neprobádané
krajiny, zejména jak finančně zajistit chod festivalu.
Američané jsou zvyklí, že sami přispívají na to, co mají rádi.
Americký systém mecenášů může být budoucností i pro Evropu.
Podíl individuálních darů například na Kennedyho centrum je
drtivý – tvoří až sedmdesát procent rozpočtu.
Jak se vaše americké poznatky zúročily ve finančním zajištění
Strun podzimu?
Naší specialitou jsou takzvané koncerty gala – společenská a
kulturní událost s dosti drahým vstupným, které má za cíl
maximalizovat příjmy, jež pak používáme na financování naší
hlavní činnosti. Vloni se nám podařilo získat Bobbyho
McFerrina, letos to byla Dee Dee Bridgewater. V obou případech
to byly zajímavé akce, které přivedly k festivalu mocné,
bohaté lidi, pro které třeba naše podzimní koncerty nejsou
dostatečně atraktivní nebo na ně nemají čas. Tento systém
financování kulturních akcí je u nás teprve v počátcích, ale
všichni se na něj musíme soustředit, protože na příspěvky od
státu či od města nemůžeme stále spoléhat.
Vedle koncertů vážné hudby přinášejí Struny podzimu i barokní
muziku, jazz, crossovery, ve spolupráci s generálním partnerem
společností Telefónica Czech Republic jste vyhlásili soutěž o
nejoriginálnější coververzi skladby Smells Like Teen Spirit
skupiny Nirvana, máte rozsáhlý program pro děti. Jaký je zájem
publika o vaše projekty?
Takový, že nejsme někdy schopni ho uspokojit. Už předloni jsme
přišli s dětským programem, rozšiřujeme projekt Spotlight,
jehož účelem je představit mladé umělce stojící na prahu
kariéry. Letos to bude klubová noc, v jejímž průběhu vystoupí
například Robert Glasper, Berg orchestr, David Dorůžka,
angličtí Ghostpoet či Ondřej Pivec se svým newyorským CPR
Bandem.
Které jsou podle vás letošní nejsmělejší projekty?
Asi nejluxusnější ve smyslu nejnákladnější, už proto, že se
koná v artkině Veletržního paláce, kam se vejde pouhých čtyři
sta lidí, je projekt Uniko finského akordeonisty Kimma
Pohjonena, Samuli Kosminena a Proton String Quarteta. Velkou
událostí je také návrat legendárního Charlese Lloyda,
hrajícího lehce melancholické blues, který tu vystoupil
naposledy v roce 1967. Radost mám také z houslisty Thomase
Zehetmaira, který v kostele sv. Anny zahraje Paganiniho 24
capriccií. Na závěrečném koncertě 10. listopadu vystoupí
Vivica Genaux, famózní sopranistka, specialistka na barokní
interpretaci, která zazpívá Vivaldiho a na naši objednávku i
Myslivečka. Doprovázet ji bude Collegium 1704 s dirigentem
Václavem Luksem.
Jste optimista, pokud jde o budoucnost festivalu?
Ano. Festival člověk nezakládá proto, aby se konal pět šest
let. Za uplynulá léta jsme něco vybudovali, festival teď stojí
na pevných nohou a na nich ho drží kvalitní program. Investice
do programu, do umělců jsou to nejlepší, co můžeme udělat. Na
tom by se nemělo šetřit. Raději uspořádejme méně koncertů, ale
ve špičkové kvalitě.
Alena Sojková
Foto Petra Hajská a Marja Seppala
|
