|
|
 Jak láskyplně mramorizovat tatínka
I když se vyskytly uštěpačné poznámky, že Jan Svěrák (ve
spolupráci s Martinem Dostálem) natočil pouhé domácí video,
dokument Tatínek s distribučním podtitulem Mramorizace Zdeňka
Svěráka (28. 10., ČT1, 22.10) přesahuje obvyklou úroveň
zálibných rodinných obrázků. Stěží asi rozlišíme vědomou
stylizaci od nepřikrášlených postřehů o životě vážené mediální
hvězdy, avšak určitě nenalezneme nic, co by na první pohled
vadilo.
Vyprávění plyne natolik uvolněně, až jsme ochotni pominout, že
při práci se sešly dvě uznávané, sebevědomé osobnosti, které
navíc spojuje úzké příbuzenské pouto. Zůstává tudíž otázkou,
nakolik jsou jejich rozmluvy skutečně autentické a nakolik do
nich vstupuje potřeba nadále upevňovat zavedený mediální obraz
Svěráka staršího. Každopádně s překvapením zjistíme, že
dokument, ačkoli od jeho vzniku uplynulo pouhých sedm let, se
mezitím stal historickou výpovědí – zachycuje v některých
případech již neexistující stav vztahů a záměrů, příznačných
toliko pro dobu natáčení.
Jan Svěrák zajisté vzdává hold velikosti i popularitě svého
otce, ale současně se dotýká tvůrčích rozporů mezi nimi, kdy
pohled a dramatické zásady otcovy již nesouzní se synovými
představami. Jan otcovu scénáři, který zavrhnul (a byl to
scénář budoucího hitu Vratné lahve!), možná až nespravedlivě
vytýká chabé dramatické vyklenutí, nedostatečně rozvinutý
konflikt i málo vyhraněné postavy.
Dohadování nad prozatím odloženým projektem se mihne až v
poslední čtvrtině vyprávění, do té doby jako by Jan Svěrák
svou přítomnost vytěsňoval. Soustředí se na tvůrčí dráhu
slavného scenáristy i herce, spoluzakladatele legendárního
divadla Járy Cimrmana, nechávají promlouvat jeho
spolupracovníky, aniž by zastírali případné rozpory, jakkoli
nahlížené s humorným odstupem či dokonce zlehčováním. Do filmu
je nakonec vřazena jen rozepře s Ladislavem Smoljakem, jemuž
Zdeněk Svěrák – zpola v žertu, zpola vážně – zazlíval, že jej
neobsadil do hlavní role tam, kde to očekával.
Zdeněk Svěrák, vtělen do rozšafného vypravěče, se dělí o
vzpomínky na dětství i dospívání, mimoděk prozrazuje, jak do
jeho scénářů vnikaly zřetelné autobiografické prvky, ať již se
týkaly raných let (Obecná škola) nebo vycházely ze zážitků již
dospělého věku (Na samotě u lesa, Vesničko má středisková).
Svěrákovo podmanivé líčení průběžně doplňují výňatky z filmů,
mihnou se ukázky z představení, nechybějí ani amatérské
záběry, zachycující jej ještě mladého, s vousy
neprošedivělými.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
