|
|
 Aleš
Cibulka,
moderátor
Máte spočítané také všechny hosty, které jste na jevišti
Divadla U hasičů přivítal?
Tak teď jste mě dostal – to ne. Ale od toho mám skvělou
kolegyni a kamarádku Yvonu Žertovou, která je v Toboganu mou
levou i pravou rukou, a ta by to jistě hravě spočítala. Jen
tak od boku – pokud Toboganů bylo dvě stě padesát a každý má
v průměru pět hostů, dostaneme se k číslu vysoko nad
tisícovku. Ale moje paměť není tak dobrá, jak to někdy vypadá.
Občas navrhnu, že bychom konečně taky jednou mohli pozvat tu
či onu herečku, a Yvona mě překvapí tvrzením, že už u nás byla
třikrát.
Když jste po maturitě nastupoval na Vyšší odbornou školu
hereckou a moderátorskou, jakou jste měl představu o své
profesní kariéře? Chtěl jste hrát Romea?
Kdepak, tyhle touhy jsem nikdy neměl. Zatímco jiní kluci snili
o tom, že z nich budou kosmonauti nebo popeláři, já chtěl být
novinářem. Už ve druhé třídě, v roce 1985, jsem vydával
časopis Orion, tatínek mi ho cyklostyloval v pěti kusech. Pak
následoval časopis Zvonek a v šesté třídě jsem to dotáhl na
deník s názvem Reportáž. Na svou dobu byl velmi
investigativní. V naší škole bylo například zakázáno chodit
při vyučování na toaletu, a tak jsem se rozjel do sokolovské
nemocnice za primářkou urologie a zeptal se jí, co se může
stát, když si dítě nesmí odskočit. Tehdy jsem pochopil, co
dokáže tisk – na základě mé reportáže škola zákaz zrušila.
Nedávno mi moje dávné paní učitelky prozradily, že když jsem
vyšel na chodbu s diktafonem, schovávaly se přede mnou do
sborovny, abych je nelapil.
Proč jste v dráze investigativního novináře nepokračoval i
v dospělosti?
Za to může rádio. V době, kdy jsem z Chodova přešel na
gymnázium do Sokolova, začala vysílat soukromá stanice Diana.
Byl jsem novými možnostmi rozhlasového vysílání fascinován
natolik, že jsem se do toho rádia s naivitou svých čtrnácti
let vypravil a oznámil, že bych chtěl taky vysílat. A oni mě
vzali. Nejdřív mi dali na zkoušku víkendové hodinovky pro
studenty, a když mi bylo patnáct, přijali mě za řadového člena
redakce. Rádio mi psalo omluvenky z vyučování a já dostával
třicet korun za odvysílanou hodinu, takže jsem jako vyhlášený
boháč zval spolužáky na zmrzlinové poháry a na kulečník.
Jak je možné, že – při vší úctě – měli zájem o patnáctiletého
školáka?
To je jednoduché. Profese moderátora tehdy v podstatě
neexistovala. Oni vlastně vzali každého, kdo jim přišel do
rány a alespoň trochu vládl slovem. Na naší stanici vysílali
veterinář nebo servírka, takže školák nebyl zas taková rarita.
Pokud vím, po gymnáziu jste byl přijat na DAMU, ale
nenastoupil jste tam. Proč?
Na DAMU se učila hlasová výchova, rétorika, zkrátka to, co
jsem mohl jako moderátor potřebovat, tak jsem se na ni
přihlásil Pak jsem ale zjistil, že v Praze existuje škola,
která má slovo „moderátor“ přímo v názvu, a přihlásil jsem se
i na ni. Přijali mě na obě a já dal přednost Vyšší odborné
škole herecké a moderátorské. Díky tomu, že mými třídními byli
Veronika Žilková a Oldřich Vízner, nacházel jsem si cestu i k
herectví, které mě do té doby nijak moc nezajímalo.
Na to, že vás herectví nezajímalo, máte ve filmové databázi
pěknou řádku rolí...
Když člověk něco vystuduje, není divu, že se tím i trochu
živí. V divadle v Karlových Varech jsem hrál Sykoše v
Klicperově Veselohře na mostě, v Příbrami dokonce hlavní roli
v muzikálu Chytit kometu. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo,
ale když jsem viděl kolegy, kterým to fakt šlo, cítil jsem, že
v tom nejsem stoprocentní. A co se týče filmu, to jsou úplné
náhody. Mými dvorními režiséry jsou Hynek Bočan, Karel Smyczek
a Jirka Strach. Ten první si mě vybral na miniroličku ve
Zdivočelé zemi a pak mě začal obsazovat dál, a ty druhé dva
zřejmě tíží špatné svědomí. Já se totiž v konkurzu na hlavní
roli ve filmu Lotrando a Zubejda dostal až mezi poslední dva,
ale tu roli mi nakonec vyfoukl právě Jirka Strach. Ten mi od
té doby dává drobnou roli v každé věci, kterou točí, a taky
pan režisér Smyczek se mi ozve vždycky, když potřebuje
postavu, která by mi seděla. Většinou hraju moderátory. A to i
v divadle. Jednoho takového mi svěřili v Divadle Bez Zábradlí
v inscenaci Sonáta pro lžíci, což je herecký koncert pro
Jiřinu Jiráskovou a Danu Syslovou. Ale pozor, já jsem i
rozhlasový herec – když Ondřej Kepka točil Hříchy pro
posluchače rozhlasu podle námětu Dušana Kleina a potřeboval
obsadit roli rozhlasového moderátora, šel za mnou už najisto.
Jako jsou mezi herci specialisté na kovboje a upíry, já jsem
se stal specialistou na rozhlasové a televizní moderátory.
Jak se učí člověk na ševce, to si dovedu představit. Ale jak
se učí na moderátora?
Nechci říct, že škola člověku nic nedá, ale teprve praxe ukáže
ty opravdu důležité věci. Nikdo vám ve škole neřekne, jak se
ve dvě v noci na plese moderuje tombola, jak si v přímém
přenosu „chytat kamery“ nebo jak se správně moderuje tisková
konference. Škola sice naučí, jak správně mluvit, ale
podívejte se na Františka Nepila nebo Jiřinu Bohdalovou.
Jejich výslovnost není stoprocentní, a přece to jsou mistři
svého oboru. A naopak: znám několik kolegů, kteří skvěle
vyslovují, jsou sečtělí, umějí se chovat, ale pak přijdou před
mikrofon, a nic.
Když se mezi rozhlasovými posluchači řekne „Aleš Cibulka“,
ozve se „Tobogan“. Jaké to bylo, převzít tuhle zavedenou
značku po Tomáši Slámovi?
Já byl jeho velkým obdivovatelem, protože jsem mu viděl
takříkajíc do kuchyně. Od února roku 2000 jsem tři roky uváděl
s Eliškou Závodnou sobotní dopoledne na stanici Praha, jejichž
součástí byl i Tobogan, a tak jsem se s tím pořadem seznámil
jako málokdo. Chcete vědět, jak došlo k předání štafetového
kolíku? Když se postavila nová budova v Římské, tehdejší šéf
stanice Praha Miroslav Dittrich dostal nápad, že se z ní bude
vysílat živě s účastí publika. A tak jsme se Stáňou Lekešovou
každý pátek dělali odpolední přímé přenosy z atria. Samozřejmě
tam přecházeli kolegové rozhlasáci za svou prací, to všechno
dotvářelo atmosféru vysílání. Jednou takhle vysíláme a
najednou slyšíme, jak se z dálky přibližuje hlasitý hovor dvou
mužů. Nenapadlo mě nic lepšího než do vysílání říci: „Vážení
posluchači, původcem toho hlasitého hovoru, který nás tady
rušil, byla legenda Českého rozhlasu Tomáš Sláma.“ On ke mně
přišel, vzal mi mikrofon a povídá: „A dovolte, abych vám
představil svého nástupce Aleše Cibulku.“ Všichni jsme to
pustili z hlavy, ale když Tomáš za dva roky zemřel, kdosi mi
jeho někdejší větu připomněl. Vedení stanice pak vyzvalo šest
moderátorů, mě mezi nimi, abychom nabídli svou představu o
pokračování Toboganu. Já napsal, že rušit vybudovanou značku
je hloupost, kdežto její zachování by bylo tou správnou poctou
Tomášovi za to, co vybudoval. To se skutečně stalo, Tobogan
zůstal ve vysílacím schématu a 9. října 2004 jsme jej poprvé
uváděli společně s Petrem Jančaříkem. Pak jsme se po týdnu
střídali, od nové sezony Petra nahradil Jaroslav Dušek, ten
zanedlouho dostal vlastní večerní pořad a mně bylo vedením
stanice řečeno, že než najdou někoho, kdo by ho nahradil, ať
jako provizorium dočasně moderuji Tobogan každý týden. No a
vidíte, to provizorium už trvá šestý rok. A já jsem za to rád.
Milan Pokorný
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 18. října. |
