|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista, pedagog FAMU
Za sex korektnější!
Tak jsem se po čase opět rozhodl napsat pár zgruntu
nekorektních slov. A nebude to, korektně řečeno, o
nepřizpůsobivých občanech, protože my, přizpůsobiví, jim tou
vlastní přizpůsobivostí také nejdeme zrovna příkladem. Vlastně
mne k tomuto čerstvému postesknutí nad duchem doby přiměl
měsíc intenzivní práce při učítání a hodnocení studentských
prací a následném mnohadenním komisionálním sezení při různých
těch klauzurách, bakalářkách a vůbec státnicích, jichž má
pedagog ku své obživě zapotřebí. Ještě teď mi z toho jde hlava
kolem a rád bych se zase chvíli vciťoval do sebe sama...
Jenže najednou jako by mně bylo v sobě samotném poněkud cize.
Že jsou naši studenti ve svém projevu psaném i ústním rok od
roku otevřenější a jejich ego potažmo rozvolněnější, je prostě
fakt; však je také dnešní svět má k tomu, aby se se svými
pedagogy demokraticky co nejdůrazněji spořili o každou
myšlénečku. Budiž. Trochu mi však při tom všem vadí, že se
takové dohadování občas přesouvá do oblastí – nevím, jak to
korektně říci jinak – postelových. Kdesi v mlhách zapomnění
zřejmě zůstaly časy, v nichž jedinec tajil či alespoň si sám
pro sebe nechával svou sexuální odlišnost, jinakost či
extravagantnost. Jeden by řekl, že by u toho odtajnění také
mohlo zůstat. Leč dnes jsme holt jinde, pokročili jsme. Chápu,
jak by ne, že život studentů uměleckých škol v sobě jaksi
z podstaty zahrnuje i důležitý seberealizační prvek provokace.
Ostatně pracovali jsme tak na svém zviditelnění před mnoha
lety jinými prostředky sami. Leč místem pro sex byla v těch
mytických dobách především postel, v příznivém ročním období
případně pažit. Dnes však jako by se sexualita ventilovala
především intenzivním projevem orálním, rozuměj vykecáváním.
Nemohu nevzpomenout studenta, který mne v rámci konzultačních
hodin přesvědčoval o tom, že jediným smysluplným výrazem sexu
je jeho vlastní čerstvě probuzená (domnívám se ostatně, že
spíše experimentálně konvertující) homosexualita. Od jiné
studentky jsem se zas před časem dozvěděl, že nejsvobodnější
formou sexuality, a to i stran výběru stálého partnera, je
logicky bisexualita, není-li ovšem bisexuál takovým smolařem,
jenž se zamiluje ausgerechnet do bigotního homosexuála
opačného pohlaví. Ano, i takto krutou tvář může současný život
nastavovat generaci našich dětí.
A já tu tedy teď nekorektně coby morálně zaprděný
třiapadesátiletý dědek mohu snad dosud napsat: Milí mladí
přátelé, už mne to vaše pohlavní balábile hraničící
s cochonerií začíná sexuálně obtěžovat. Má vlastní minulost na
mne může prozradit, nakolik jsem bývával bezpředsudečný
k sexuální jinakosti a svobodomyslnosti, a to právě že za časů
pokrytecky prudérních. Leč dnes – zřejmě v přímé úměře
k vlastnímu ubývajícímu libidu – zjišťuji, že veškeré to
agresivní zviditelňování se homosexuálních a lesbických
programů, s gustem nabízené mediálním tržnicím, k mé toleranci
zrovna nepřispívá, ba obávám se, že ji přímo atakuje. Ba
dokonce mne jejich protagonistům odcizuje a vůči nim vyhraňuje
až tak, že bych na ně nejraději někdy pohříchu machisticky
vlítl. A tak jen sentimentálně vzpomínám na časy „nevyžádané“,
leč přirozené tolerance, v nichž můj „čtyřprocentní“ kamarád
z hospody s oblibou mluvíval o své minoritě jako o „buznách“ a
„teplajznících“. Nebyla v tom nijaká sebereflexe, jen typicky
český sebeshazovačný humor. A právě humor – jakkoli všichni
víme, že vzhledem k sexu se má jak voda k plameni – v tomto
ožehavém ranku dnes setsakra chybí. Ostatně již před několika
lety se mi stalo, že – zažertovav při jednom svém semináři po
mém soudu nevinně na toto téma – se mi zase od jiné studentky
dostalo káravého napomenutí. Inu, nejsem holt člověk dvakráte
korektní. Leč rád bych aspoň žil tak dlouho, abych ukojil svou
zvědavost nad tím, jak to celé budou vnímat živé výsledky
takovéhoto pojetí sexuality, tedy děti těchto dospělých dětí… |
