|
|
 Pozdrav
z lázní
Náš pětipatrový lázeňský dům tak trochu připomíná velkou
oceánskou loď zakotvenou ze dvou stran v lese. Když chcete,
můžete přejít ze třetího patra po můstku rovnou do svahu
protějšího zalesněného kopce a za pár vteřin začít sbírat
houby. Také secesní kavárna v přízemí mi nápadně připomíná
přední část nějakého trajektu, až na to, že se tu podává
vídeňská káva a třeba i smažený hermelín s brusinkami a nic se
tu nekymácí na vlnách.
Posádka je tu vlídná, personál se na vás usmívá a přívětivě s
vámi zachází, což bývá přičítáno velké nezaměstanosti v okolí,
ale já jsem tu podruhé a myslím, že se tady pokojské, číšníci
či lázeňské chovají k hostům tak mile proto, že se to zkrátka
tak dělá. Patří to k tradici tohoto místa. No, jistě to vědět
nemohu, ale tento dům je tak podivný a dějou se tu tak
zvláštní věci, že se člověk nemůže divit ani lidské
laskavosti...
Na chodbách co chvíli potkáte bíle oděné postavy. Erární
župany jsou totiž běloskvoucí jako právě padlý sníh a některé
dámy si navíc omotávají kolem drdolů bílé ručníky. Drtivá
většina lázeňských procedur se odehrává v domě, a tak se
župany nosí jako uniformy všude, s výjimkou jídelny. Nezřídka
ovšem narazíte v patře či ve výtahu na prudký kontrast – na
dámu zcela černou, jedna dokonce nosí přes burku brýle, takže
vypadá opravdu přízračně. Měl jsem to štěstí, že na procházce
v zátočině lesní stezky jsem tuto ženu spatřil s odhalenou
tváří. Kráčela za manželem a netušíc, že na někoho narazí,
odkryla na malou chvilku obličej, snad kvůli zamlženým brýlím,
nevím. Vousatý manžel na mne, nevinného, zle blýskl jedním
okem, zatímco to druhé lhostejně sledovalo veverky ve větvích.
Nepozdravili jsme se.
Jinak se tu zdravíme skoro všichni. Pro Němce je to
samozřejmost, ale sem tam vás pozdraví i Rusové, v čemž je
třeba spatřovat naději a víru v budoucí časy... Jiné
národnosti v našem lázeňském domě téměř nepotkáte. Předevčírem
mi ve výtahu noblesní dáma odpověděla na pozdrav anglicky, a
když jsem jí pak týmž jazykem mezi patry oznámil, že léto
patrně končí, rozzářila se.
„Myslela jsem, že v tomto domě nikdo anglicky nemluví,“ hlesla
vděčně, a tak jsem ještě pár konverzačních frází přidal, abych
ji potěšil.
Ke stolu nám posadili dva české staroušky. Pánovi prý je
třiadevadesát a už téměř nemluví. Zato dáma hovoří ráda, a tak
jsem se dozvěděl, že v tomto lázeňském domě je už
podvaapadesáté. Poprvé tu prý byla v roce 1954, tedy v době,
kdy mně byly dva roky a kousek dál nad lázněmi byl lágr plný
vězňů, kteří se vesměs ničím neprovinili. Neřekl jsem jí to,
nemělo to cenu.
Zpočátku se tvářila, jako že se jí tu vůbec nic nepozdává.
Když jsem řekl, že mi tady chutná, poznamenala, že jí tedy v
žádném případě nikoli. Po několika společných večeřích se
ovšem ukázalo, že je to z její strany jen hra.
„Samozřejmě, že se mi tu líbí,“ pravila s lišáckým výrazem,
„to bych sem přece pořád nejezdila.“
Dojedli jsme a já jí popřál dobrou noc.
„Jestli se dožijeme zítřka, budu se těšit na snídani,“
odpověděla mi.
Znělo to drsně a opravdově. Do jinak značně surrealistického
prostředí našeho lázeňského domu to ale docela zapadlo.
Jestli se dožiju konce procedur, nejspíš se mi odtud nebude
chtít odjet.
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
