|
|
Stvořit novou bytost se nevyplácí
Španělský režisér Pedro Almodóvar ve svých filmech
rozehrává nejen výstřední zápletky, ale také si rád pohrává s
provokujícím vypravěčským uchopením. Zjevně melodramatická
klišé – hlavně o peklu vztahů uvnitř rodiny – dovádí s vážnou
tváří tak říkajíc k absurdním rozměrům, aby vykřesal jejich
někdy jen tušeně parodický rozměr. Ve filmu Kůže, kterou
nosím čerpá z druhořadých hororů o šílených vědcích, kteří
umanutě splácávají hrozivé umělé bytosti – nejznámější z nich
je zajisté vraždící monstrum doktora Frankensteina. Ovšem
přišití nové kůže, jakkoli tvoří nejzřetelnější motiv, je pak
už pouhým dovršením celého projektu s cílem vytvořit nového
člověka, navíc se změněným pohlavím.
A pak jen přihlížíme, jak vážený lékař (s distingovanou,
nicméně bezbarvou laskavostí jej hraje Antonio Banderas)
pečuje o ženu, uvězněnou v jeho domě, jež přestála zjevně
složité zákroky, které jí snad zachránily život, ale bůhví,
nakolik pochroumaly duši. Vysvětlení přináší rozsáhlá
retrospektiva, která odhalí vskutku ďábelskou hrdinovu pomstu
na člověku, jenž zapříčinil tragédii jeho psychicky labilní
dcery.
Ovšem výstřednost hlavní dějové linie není jediným svérázem
celého příběhu: Almodóvar jej zastiňuje postavami, které ještě
rozšiřují načrtávaný panoptikální půdorys. Hrdinův zločinecký
bratr, jenž samolibě vpadne do jeho domu, vyprovokuje první
krvavý střet. Přistupují tragické konce lékařových
nejbližších: manželka, která sice přežila autohavárii, ale
později se zabila, vyděšena pohledem na svou transplantovanou
tvář. Dcera, kterou zahubil traumatický zážitek. A vše
zastřešuje sebejistý protagonista, jenž podoben samozvanému
stvořiteli si osobuje právo nejen vzít spravedlnost do svých
rukou, ale navíc ji posunout do vskutku zrůdných poloh.
Opovážím se tvrdit jedno: kdyby tento film nenatočil právě
Almodóvar, byl by nejspíš přehlédnut jako přespekulovaná,
výstřední hříčka, která si nezaslouží větší pozornosti.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
