|
|
Andrea Hanáčková, publicistka
„Sdílej!“ Nebo radši ne?
Svůj facebookový profil má dnes prý už každý třetí Čech. Svůj
život nesdílíme s rodinou a několika přáteli, kolegy či
kamarády, ale s desítkami, stovkami a tisíci většinou cizích
lidí. Brněnský dokumentarista Radim Nejedlý se ve svém fíčru
Sdílej! (ČRo 2 – Praha, neděle 2. října) zamyslel nejen nad
fenoménem facebooku, ale především nad riziky, která tento
digitalizovaný způsob mezilidské komunikace vnáší do života.
Při poslechu jsem si několikrát vzpomněla na dobu, kdy jsem
poprvé uviděla člověka s divným kufrem chodit po brněnském
Moravském náměstí a mluvit do kouzelného sluchátka – byl to
jeden z prvních mobilních telefonů. Napadá mě, co bych si
tenkrát, na začátku devadesátých let, představila pod
spojeními „apdejtovat statusy“, „odklikávat přátele“, „kámoška
mě spamovala“, „fejsbukový profil kocoura“. Právě touto novou
řečí (newspeakem, jistěže) mluví respondenti Nejedlého
dokumentu – novináři, studenti, policista. Jednotlivým slovům
třeba neporozumíte, pochopíte ale rychle, jak významně
facebook mnoha lidem změnil život.
Zajímavě mluví nevidomý publicista, který chtěl „knihu tváří“
použít terapeuticky – věřil, že jejím prostřednictvím skutečně
najde přátele. K problémům kyberšikany a stalkingu, tedy
pronásledování a výhrůžek prostřednictvím internetu, se
vyjadřují dvě mladé dívky a policista. Do hry vstoupí i
maminka nezletilé školačky a bláznivá zřizovatelka profilu
domácího mazlíčka. Autor nenabízí ucelené portréty, spíše
střepy ze života několika „uživatelů“ – další nové slovo,
dříve bylo přece vyhrazeno těm, kteří užívali léky.
Paralela s nemocí je zde zcela na místě. Hlasy, osudy, příběhy
a pojmy jednotlivých respondentů jsou si totiž velmi podobné a
posluchače může napadnout, že jsou vlastně všichni nějakým
způsobem nemocní, zranění nebo minimálně žijící ve zvláštním
bludném světě, s nímž si nevědí rady. Tento dojem podporují i
zvolené zvuky – vznikají obtížně, počítače jsou vesměs tiché a
výraznější zvuk z nich nevydolujete. O to více pak vynikne
kňučení živého psa či vrnění živé kočky. Oč teplejší a
vřelejší zvuk ze sebe vydají a oč skutečněji a léčivěji mohou
působit než desítky aktuálních přátel se všemi sdílenými
emocemi.
V množství respondentů může při prvním poslechu nastat trochu
zmatek, podobnost osudů dokument lehce retarduje. Zdá se ale,
že víc než o jednotlivé příběhy jde opravdu o ty věty a slova,
z nichž se buduje virtuální svět. „Kdo si mě škrtl
z Facebooku, škrtl si mě i ze života,“ zazní třeba hned
v úvodu. Přestože pořad zdaleka nevyčerpal všechna témata,
která s facebookem souvisí, nastavil mu v negativních jevech
značně nelichotivou tvář. Vlastně ani nechci ověřovat, jestli
Radim Nejedlý v „knize tváří“ svůj profil má, či nikoli. Zato
jsem vážně začala zvažovat, zda tam chci mít i nadále ten
svůj. Dokumentarista mě dostal, dosáhl přesně toho, oč by
v daném žánru mělo jít. |
