|
|
 Není
nad ruské námořnictvo...
Někdejší sovětské válečné filmy (ale také americké,
německé...) rády zužitkovávaly následné schéma: odvážný, ale
poněkud neukázněný velitel se ocitá v nejrůznějších
podezřeních, aby nakonec bezpříkladnou statečností odvrátil
veškeré výhrady. Takto je ustrojen i před šesti roky natočený
ruský film První po Bohu (2. 11., Nova Cinema, 21.50)
zasazený do ponorkového přístaviště kdesi na finském pobřeží,
získaném v nedávném válečném konfliktu.
Píše se rok 1944 a ponorka, v níž velí kapitán Alexandr
Marinin, koná pravé divy jak ve vojenské poslušnosti, tak v
odhodlaném zápolení s nacistickým loďstvem. Přesto se tento
statečný velitel stává terčem pozornosti „zvláštních služeb“,
pochybujících, že by potomek šlechtické rodiny, jakkoli se
svého původu i rodičů zřekl, mohl svou příchylnost k
bolševické moci myslet vážně.
Režisér Vasilij Čiginskij však tento motiv vědomě odsouvá do
pozadí, přisuzuje mu rozměr atraktivního pozadí, jehož
zásluhou se můžeme chvět o další osudy statečného muže –
stejně jako tichá, submisivní Táněčka, která téměř zázrakem
přežila několikaletou leningradskou blokádu. Platonicky
zamilovaná do urostlého námořníka, s nímž nikdy nepromluvila
ani jediného slova, a který tudíž o jejích citech nemá
nejmenší potuchu, se vlastně stává vypravěčkou celého
napínavého příběhu.
Scenárista Ilja Avramenko navrhl různá prostředí, která
režisér více či méně vynalézavě zužitkoval. Určující jsou
ovšem ponuré, stísněné prostory ponorky zaplněné potem
zbrocenými obličeji, které se střídají s atraktivně
nasnímanými bojovými výjevy, s torpédy vystřelenými pod vodní
hladinou, s výbuchy zasažených plavidel. Podobně jako v jiném
výpravném historickém filmu – Lazebníku sibiřském – se i tady
mýtotvorně opakuje tvrzení, že vojáci si uchovali smysl pro
čest a spravedlnost, ať kolem nich zuřil jakýkoli politický
systém.
Doba všeobecného podezírání a hrůz, kdy lidský život ztrácel
jakoukoli hodnotu, se tu projevuje jedině Stalinovým portrétem
na zdi. Nesnesitelná dilemata a tlaky oněch časů se tak
zjednoduší do jediného proklamativního okamžiku, kdy Marinin
se zaťatými zuby procedí cosi o tom, že už dál nemůže žít s
vědomím, že se zřekl svých nejbližších, své minulosti, aby
mohl žít jako ostatní.
První po Bohu neskrývá alibistický podtext: ruské námořnictvo
si prostě zaslouží, aby se mu vzdal hold, ať sloužilo za
jakýchkoli podmínek.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
