|
|
 Rudolfinum kontroverzní?
Známá pražská galerie si troufla pod kurátorským vedením
Petra Nedomy v minulých letech na ledacos: od přehlídek
světového formátu, jako byly retrospektivy Cindy Shermanové
nebo Nan Goldinové, po trapné postmoderní omyly vydávané za
„umění“, reprezentované třeba Damienem Hirstem nebo Rineke
Dijkstra. Za výjimečnou, a možná i kontroverzní se dá
považovat také výstava, která běží v Galerii Rudolfinum
do 13. listopadu – už jenom pro ten název: Kontroverze.
Podtitul je sice trochu odtažitý, ale vlastně přesný: „Právní
a etická historie fotografie“ je pojem, který odkazuje
výstavní projekt do patřičných mezí, a sice mezi výstavy
literárního typu, mezi takové přehlídky, kde obraz hraje roli
podružnou. Respektive kde obraz nemůže svoji roli sehrát,
dokud divák nepozná jeho příběh, potažmo mýtus. Umělecká i
estetická rovina jdou tedy v tomto případě stranou; na scéně
jsou k vidění fotografické záběry, jejichž hodnota je primárně
dokumentární, ilustrační.
NĚCO TU JE
V NEPOŘÁDKU
O co jde konkrétně v tomto projektu, který připravilo před
třemi lety lausannské Musée de l'Elysée za kurátorského vedení
Daniela Girardina a Christiana Pirkera? O výběr nějakých
sedmdesáti snímků, pořízených od čtyřicátých let předminulého
století po současnost, s nimiž je něco v nepořádku. Ten
„nepořádek“ je přitom dvojí: vnější a vnitřní. Zatímco
„vnitřní“ se dotýká samotné fotografie, jejího hmotného
výstupu, který čelil ve svých dějinách účelovým manipulacím a
různým zneužitím typu motivických retuší nebo padělků,
„vnější“ nepořádek se váže s tím, jak obraz, který fotografie
podává, vlastně vznikl, jak korespondoval s realitou – a jaké
okolnosti provázely jeho následné zveřejnění.
Mnohdy jsou to příběhy dobře známé: například historie
ikonického portrétu Che Guevary, který dlouho neznal svého
autora – dokud se autor sám, Alberto Korda, čtyřicet let poté,
co snímek exponoval, nepřihlásil o slovo. Anebo Capův záběr
kulkou zasaženého republikána, který ve skutečnosti pro
fotografa scénu sehrál, protože Capa si prý v šestatřicátém
roce ve Španělsku stěžoval „na nedostatek válečných akcí“.
Anebo retušovaný Ježov na společném záběru se Stalinem,
Molotovem a Vorošilovem: zprvu oddaný sluha vražedného režimu,
následně oběť režimní paranoie. Anebo výjev z vietnamské
války, kde nahá dívenka prchá před explozí napalmové bomby...
UTRPENÍ, UMÍRÁNÍ
A MORÁLNÍ DILEMATA
Kurátoři složili své téma z několika okruhů. Dominantní jsou
přirozeně obrazy lidského utrpení a umírání, nejčastěji toho
válečného, a otázky, které se s tím osudově váží: Pořídit
výjimečný záběr, anebo poskytnout pomoc? Respektive nabídnout
takový snímek tisku? Podobná dilemata vystupují na světlo v
souvislostmi s tabuizovanými oblastmi, jako jsou exponovaná
lidská sexualita nebo dětská nahota, potažmo v obecné rovině
veškeré zákazy a diktáty, na nichž stojí různé náboženské nebo
totalitní systémy – příkladně zobrazení lidské tváře nebo
karikatura svatých v islámu.
Další okruhy, s nimiž kurátoři operují, jsou samozřejmě méně
atraktivní, protože se dotýkají třeba anonymního jedince
(který se stane nevědomky objektem uměleckého díla, a následně
se pozná), případně tvůrčí metody zvané ready-made, za níž
dějiny umění vděčí Marcelu Duchampovi (a která se týká využití
jakékoli cizí práce ve vlastním, novém díle).
Symbolickou tečkou za rudolfinskou výstavou by pak mohla být
causa Daguerre–Bayard, vážící se k samotnému zrodu
fotografického média v roce 1839. Jak to v dějinách bývá,
někdy se dá dojít k témuž objevu různými cestami – ale vítěz
je jen jeden. Protože historie je nemilosrdně selektivní.
Protože dějiny jsou plné kontroverzí…
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
