 Paavo
Järvi,
dirigent
Jak byste charakterizoval ducha frankfurtského rozhlasového
orchestru?
Je to myslím pěkný příklad dobrého německého rozhlasového
orchestru. Má dlouhou tradici, hlavně pokud jde o Brucknera.
Mnoho let tu byl šéfdirigentem Elijahu Inbal, který s ním
nahrál všechny Brucknerovy symfonie dokonce v původních
verzích. A orchestr k němu má téměř „rodinný“ vztah a má
hluboké porozumění pro typické prvky jeho hudby. Podle mě
disponuje vším, co německá symfonická hudba potřebuje: tmavá
hutná barva smyčců, kovová barva žesťů, velmi dobří jsou hráči
všech dechových skupin. A má ještě jednu pozoruhodnou
vlastnost: je velmi flexibilní. Jakožto rozhlasový orchestr
provádí mnoho soudobé hudby a nemá problém zahrát jeden večer
Brucknera a druhý den Bouleze nebo Erki-Svena Tüüra.
Věnujete se hodně soudobé hudbě?
Musí tu být samozřejmě rovnováha, ale premiéry uvádíme docela
často, například tuto sezonu jsme zahajovali skladbou George
Benjamina A Mind of Winter, ale hrajeme také Messiaena, velmi
často Kagela, Pintschera, věnuji se také mladým estonským
skladatelům. Hrajeme hodně nové hudby a myslím, že je důležité
to dělat. Samozřejmě v dobré proporci s mistrovskými díly
klasické hudby.
Kromě zmíněného orchestru Hessenského rozhlasu jste zároveň
šéfdirigentem v Orchestre de Paris. Jaké to je stát zároveň
v čele francouzského a německého orchestru?
Musím říct, že pro mě je to naprosto ideální situace. Oba
orchestry jsou skvělé a zároveň velmi rozdílné – jejich
národní osobitost je velmi jasně patrná. Frankfurtskému
orchestru samozřejmě nejvíc sedí německá romantická symfonická
hudba. I když pařížský orchestr má také dlouholeté zkušenosti
s různými německými dirigenty, deset let tu byl šéfem
například Christoph Eschenbach. Má na jedné straně
francouzskou senzibilitu a smysl pro barvy, a na druhou stranu
je doma i v německém repertoáru. Dává mi to příležitost
studovat velmi různorodé programy – s pařížským orchestrem
jsme nedávno natočili Faurého Requiem, Bizeta, ale připravuji
i Brahmse a Beethovena.
A vaše nejbližší plány?
Ve Frankfurtu příští rok dokončíme dva důležité cykly:
brucknerovský, během kterého dokončíme kompletní nahrávku jeho
symfonií. A dokončíme také cyklus věnovaný dánskému skladateli
Carlu Nielsenovi, což je pro mě jako pro seveřena velmi
důležitý autor. V Paříži je jiná situace, protože s tímto
orchestrem budu mnoho věcí provádět poprvé – Haydna,
Beethovena, Brahmse... Naše spolupráce je čerstvá a rychle se
rozvíjí. Mým domovským orchestrem je také Kammerphilharmonie
Bremen a s ní teď dokončuji schumannovský cyklus, který vyjde
na DVD i CD. Schumann je pro mě úžasná zkušenost, protože to
je skladatel, kterému málokdo dobře rozumí. Není to salonní
romantik, je to velikán a mám teď šanci více proniknout do
jeho hudby a všech jejích aspektů.
Jak byste charakterizoval Brucknerovu Osmou, kterou jste
uvedli také v Praze?
Je to naprosto unikátní symfonie. Často se jí nerozumí
správně. Kvůli její délce jí mnozí nemají rádi a spojují si ji
jenom s duchovními motivy. Ale je to také skladba, ve které se
Bruckner jakoby vrací na zem po velkém úspěchu Sedmé symfonie,
kdy konečně začal být více uznáván. Používá zde například
harfu, to předtím nebylo typické. Jsou v ní přítomny všechny
lidské radosti.
A Schubertova Velká?
Ta je „velká“ jiným způsobem – je prostě neuvěřitelná hudba.
Je to nejlepší Schubertova skladba a vyžaduje podobně jako
Bruckner smysl pro architekturu a logickou strukturu.
Dirigentovým úkolem je, aby se posluchači nezdála moc dlouhá,
ale naopak jasná a průzračná. Schubert má v sobě mnoho
vřelosti a lidskosti, ale ve třetí větě i radosti. Od
Brucknera se hodně liší, ale je tu i mnoho podobností. Když
ale člověk diriguje Schubertovy symfonie, musí mít na paměti,
že jádrem jeho umění jsou písně. Tam bylo jeho srdce.
Emigroval jste s otcem do Spojených států už v roce 1980.
Cítíte se pořád Estoncem, anebo více světoobčanem?
Estonsko, to jsou moje kořeny, moje řeč a kulturní identita.
Ale v současné době žiju v Paříži.
Jak často jste v kontaktu s otcem a celou vaší hudební
rodinou?
Nesetkáváme se často, ale v kontaktu jsme pořád. Vždycky jsme
drželi hodně pohromadě. Dnes pracujeme na různých místech a
hodně cestujeme. Ale víme o sobě pořád, v kontaktu jsme skoro
denně.
Jak dnes vypadají vaše umělecké kontakty s Estonskem?
Jsem uměleckým poradcem Estonského národního orchestru, kde
příležitostně hostuji. A pak je tu také letní Järviho festival
v Pärnu, což je krásné městečko na pobřeží. S tamním
studentským orchestrem pořádáme mistrovské kurzy i projekty
komorní hudby. Hledám způsoby, jak trávit v Estonsku více
času. Cítím, že to je pro mě důležité, a je to důležité také
pro moje děti.
Před časem jste byl poměrně častým hostem České filharmonie.
Jak na ni vzpomínáte?
Mám rád Prahu a na Českou filharmonii mám samé krásné
vzpomínky. Vzpomínám na řadu skvělých koncertů a na zvuk
tohoto orchestru. Vyrůstal jsem na nahrávkách Supraphonu
s Českou filharmonií, hlavně s Neumannem a Talichem… Můj otec
je rovněž velkým ctitelem české hudby a obzvlášť České
filharmonie. Pro mě je to jeden z velkých světových orchestrů.
Jindřich Bálek, redaktor ČRo 3 – Vltava
Foto Ixi Chen, Julia Baier
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 25. října. |
