|
|
 Brněnská
alternativa 20 let poté
Koncertní promotérka Lenka Zogatová proslula za
minulého režimu odvážnými pořadatelskými neoficialitami, jež s
léty získaly status legendy – památný byl zvláště brněnský
koncert vokalistky z prvního alba The Velvet Underground,
warholovské herečky a modelky Nico, kterou Zogatová v
říjnu 1985 načerno uvedla v odlehlé hospodě v Kníničkách. K
době před více než dvaceti lety se odvážná pořadatelka a
organizátorka obrátila i před nedávnem, když v rámci projektu
občanského sdružení Fléda 20 let poté vytvářela archiv
brněnské alternativní scény osmdesátých let. Nešlo jí o pietu
– dochované materiály následně poskytla k „reinterpretaci“
současným muzikantům. Jedním z výstupů je album s víceznačným
názvem Brzo na mě přijde řada, na němž se k odkazu
brněnské alternativy svými remaky vyjadřují o generaci mladší
hudebníci.
Kapely jako Pro pocit jistoty, Dunaj, Z kopce nebo Ještě jsme
se nedohodli nejsou dnes jen encyklopedickým heslem. K odkazu
žánrově velmi rozrůzněné society, které vzdálenost od cenzory
daleko svázanější pražské scény poskytovala nebývalou možnost
svobodného vyjádření, se hlásí třeba přední dnešní
alternativci z kapely Květy. Nepřekvapí tedy, že právě skupina
soustředěná kolem expresivního frontmana Martina E.
Kyšperského se stala jedním z protagonistů alba coververzí – a
neudiví ani výběr písně z repertoáru dávného tria E,
charakteristického obdobně jurodivě naléhavým zpěvákem, nyní
už uznávaným grafikem a pedagogem Vladimírem Kokoliou. Ještě
inspirativněji se soudobé klubové generaci jeví Dunaj, jehož
mrazivé repetitivní figury inspirovaly jak elektroniky Midi
Lidi (Na jih), tak Davida Doubka alias DJ Ventolina (Bobřík
strachu), zatímco tvorbu z Dunaje vzešlého dua Bittová & Fajt
tu ve smyslné písni V peřinách připomíná slovenská dvojice
Longital.
 Podstatným rysem „brněnského hudebního obrození“, jak se
jiskření kolem Pavla Fajta, Petra Váši, Vladimíra Václavka,
ale i divadelníka Martina Dohnala nebo básníka Karla Davida
také říkalo, bývaly výrazně temné tóny – a při poslechu
čtvrtstoletí starých originálních alb Dunaje nebo „Éčka“
člověk i dnes snadno propadne trudomyslnosti. Remaková
kompilace se oproti tomu vážně vůbec netváří – stačí si třeba
poslechnout, s jakým humorem a lehkostí zde přetvářejí strůjci
neexistujících folklorů z uskupení Dva syrovou poetiku Petra
Váši a jeho Ošklidu. Až by jeden uvěřil, že „dvacet let poté“
je tu přece jen víc důvodů k veselí než v časech zahnívajícího
komunismu...
Milan Šefl
|
