|
|
 Rudolf
Křesťan, fejetonista
O jednom vítězství
Co vám říká jméno Daniela Hladíková?
Napovím, že jde o úspěšnou sportovkyni.
Nic?
Rozluštění: je letošní vítězkou světového kuželkářského
šampionátu zrakově postižených v Sarajevu.
Přiznám se, že bych taky netušil o úspěchu jmenované, kdybych
nepatřil k pravidelným čtenářům časopisu Zora. Tedy měsíčníku,
který se věnuje zrakově postiženým lidem.
Náležím k příznivcům tohoto periodika hned ze tří důvodů.
Jednak jako člověk po oční operaci, jednak jako svého času
lektor literární soutěže nevidomých a taky jako „načitatel“
jedné ze svých knížek pro knihovnu nevidomých.
Právě ze stránek Zory jsem se nedávno dověděl, že
čtyřiatřicetiletá zcela nevidomá kuželkářka z Dolního Němčí
dosáhla uvedeného unikátního úspěchu. Na rozdíl od některých
jiných sportovců, jejichž jména vstupují ve všeobecnou
známost, světový titul paní Daniely zůstal pro veřejnost
povětšinou neznámý.
I když ne zcela: po návratu z mistrovství světa byla před
jejím domem na Slovácku vytvořena slavobrána a vítal ji místní
starosta a její manžel s pětiletým synem.
Taky článek ve zmíněném měsíčníku měl pro ni jistě svou váhu.
Jeho autor, šéfredaktor Zory PhDr. Jiří Reichel, ví o
kuželkách své. Jak by ne, když se této hře – sám se zrakovým
handicapem – věnuje už řadu let. V roce 1982 byl dokonce
mistrem republiky.
Protože jsem si po přečtení článku neuměl představit, jak
mohou lidé ochuzení o zrak provozovat tento sport (včetně
letošního světového úspěchu), chtěl jsem se dovědět něco
bližšího a poprosil jsem autora textu o schůzku.
Stylově mi navrhl setkání v prostorách čtyřdráhové kuželny
pražské SK Slavia. Chodí tam i ve svých čtyřiašedesáti letech
hrát a trénovat s ostatními zrakově postiženými. Jak mi řekl,
sám spadá do kategorie B2 (prakticky nevidomí).
Mistryně světa Daniela Hladíková je startovně vedena ve
skupině B1, což je označení pro zcela nevidomé. Kategorie B3
je určena slabozrakým kuželkářům.
Jak jsem mohl na místě v kuželně spatřit, koule podávají
zrakově postiženým sportovcům jejich asistenti, kteří jsou jim
i jinak nápomocní. Včetně toho, že hráčům průběžně hlásí
výsledky jednotlivých hodů. Nevidomí v zájmu lepšího kontaktu
s odhozovým prknem hrají z místa.
K základnímu umění patří schopnost nasměrovat kouli vyrovnaným
pohybem k cíli, byť ho hráč nevidí. Jemný cit pro náležitý
směr se získává tréninkem. Pokud se při hodu dotkne koule
mantinelu dráhy, poražené kuželky se samozřejmě
nezapočítávají.
Klíčový rozdíl pravidel oproti běžné hře mi Jiří Reichel
vysvětlil následujícími slovy:
„Vidící kuželkáři hrají soutěž sdruženou, tedy polovinu hodů
do plných a druhou polovinu takzvanou dorážku. Pro zrakově
postižené je celá soutěž jen do plných. Každý hod jde na
kompletní sestavu devíti kuželek. Výsledně sto dvacet hodů, na
každé dráze třicet.“
A ještě závažná poznámka tohoto znalce:
„Kuželky jsou pro zrakově postižené užitečné – kromě jiného
rozvíjejí orientaci v prostoru a nutí člověka perfektně
ovládat své tělo.“
Za jednu z důležitých předností letošní světové mistryně ze
Slovácka je pokládána její schopnost koncentrace. I když před
zahájením finálové hry v Sarajevu prý nebyla úplně klidná,
vyjádřila se později, že v rozhodujících okamžicích dokázala
myslet jen a jen na samotnou hru.
Jak jsem už naznačil, o vítězství Daniely Hladíkové se příliš
neví – nebylo doprovázeno ohňostrojem publicity. O to víc
stojí za zaznamenání, že po obdržených blahopřáních včetně
zmíněné slavobrány v Dolním Němčí skromně prohlásila:
„Taková sláva mě překvapila a vážím si jí.“
Maně porovnávám její slova s některými takzvanými
společenskými celebritami, kterým jejich sláva není nikdy dost
velká a dožadují se nejrůznějšími způsoby trvalé mediální
pozornosti, ačkoliv zdaleka nejsou mistry světa, leda mistry
světa amoleta. |
