|
|
 Ti,
jejichž jméno se nesmí vyslovit
Potká Brňák Pražáka a povídá mu: „Víš, co se říká u nás v Brně
o Pražácích?“
„Ne.“
„Že jste namyšlení pitomci.“
„A víš, co se říká u nás v Praze o Brňácích?“ zeptá se Pražák.
„Co?“
„Nic...“
Vzpomněl jsem si na tenhle vtip, když se teď sparťanští
fandové rozhodli, že už nikdy nevypustí z úst jméno trenéra,
který prohlašoval, že má „sparťanské srdíčko“, a pak šel
klidně trénovat Slavii s odůvodněním, že je to přece jeho
„džob“. Co mohou ti obelhaní a zrazení lidé jiného dělat,
pokud se nechtějí uchýlit k nedůstojnému násilí, než vyřknout
odpovídající ortel: „Už nikdy nevyslovím tvé jméno!“
Víme přece, jak mnoha lidem nesmírně záleží na tom, aby jejich
jméno kolovalo od úst k ústům, aby se o nich psalo a aby byli
všude vidět. Často je jim dokonce jedno, jakým způsobem toho
zviditelnění docílí a co si o nich jejich okolí skutečně
myslí; jen když jsou středem pozornosti...
Poprvé jsem se s tímto fenoménem setkal, když jistý František
Janeček, symbol socialistické pop-music a král hudebního
braku, prohlásil bohorovně v jakémsi rozhovoru, že mu
negativní kritiky nevadí, neboť každá publicita je dobrá.
Chvilku mi trvalo, než jsem si na tento způsob myšlení zvykl,
jsem přece jen odchován starými Vikingy, kterým na dobrém
jménu naopak velmi záleželo. V jejich Eddě se dokonce píše, že
dobré jméno je to jediné, co po člověku nakonec zůstane...
Dneska je, jak se zdá, úplně normální, že někteří lidé chtějí
dosáhnout proslulosti jakýmkoli způsobem. Děsivým vrcholem
touhy po zviditelnění bylo letošní letní hromadné vraždění v
Norsku, jehož pachatel hned po zatčení prohlásil, že už je mu
všechno jedno, neboť zvítězil, vstoupil do dějin a všichni si
budou pamatovat jeho jméno. Ač Nor, vikinského zřejmě nic
nepobral.
Moje malá osobní pomsta tomuto člověku je, že si jeho jméno
zapamatovat odmítám, ale toto donkichotské usilí mě nakonec
přivedlo až k úvaze, jaký trest by vlastně pro něho mohl být
opravdu smysluplný. V našich evropských končinách se už
naštěstí neordinují popravy, ale možná bychom mohli zavést
nový trest, který by běžné odsouzení do vězení dobře doplňoval
– ztrátu identity neboli vymazání jména darebáka z paměti
lidstva. Dotyčný by nebyl popraven, ale nikdo by mu už nikdy
neřekl jeho jménem, které by bylo zkrátka povinně zapomenuto.
Samozřejmě teď přesně nevím, jak by se to všechno prakticky
provádělo, ale diskuse o tomto způsobu potrestání by možná
byla užitečnější než se pořád vracet k debatám o trestu smrti,
ne? Chceme přece být civilizovanější...
Jednotlivé tresty ztráty identity by mohly být dále
odstupňovány podle závažnosti provinění – u všech těch
„běžných“ podvodníků, lhářů a neplničů volebních slibů bychom
mohli zavést embargo na jejich jména jen dočasně. Za lež či
krádež v přímém přenosu by se dotyčný, kdyby se omluvil,
nesměl objevit nějakou dobu v médiích. V případě, že by lhal i
nadále anebo omluvu odmítl, by ovšem jeho potrestání bylo
mnohem důslednější.
Kdybychom chtěli o činech a zločinech potrestaných osob
hovořit veřejně, byli bychom nuceni užívat různé opisy nebo
přirovnání, což by navíc vedlo k vylepšení našich výrazových
schopností. Dotyčnému Norovi bychom mohli přímočaře říkat
Úchylný vrah z ostrova, podobně jako sparťanští fandové ve
svém manifestu vymysleli výstižnou náhražku jména, které už
nehodlají vyslovit: Člověk, jehož srdce je na prodej...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
