|
|
 Ivan
Němec, publicista
Život není televizní seriál
Amazonii, pralesní oblast s nejrozmanitější biodiverzitou,
tedy vlastností veškerých živých systémů vykazovat rozdílnost,
vymezuje povodí řeky Amazonky i Orinoka, jež jsou od věků
propojena osídlením místními obyvateli. Amazonie je však také
drama polského autora Michala Walczaka, které má s předchozí
stručnou charakteristikou leccos společného. Do podoby
rozhlasové hry, jejíž premiéra proběhla na Vltavě (6. 10.), ji
upravila dramaturgyně Klára Novotná.
Hlavními postavami této poněkud hořké komedie je mladá herecká
dvojice, která touží dělat divadlo, jež bude mít odpovídající
uměleckou hodnotu. Jenže Mundek s Anetou záhy poznají, že
nelze žít jen v ambiciózních touhách po velkém umění,
že potřebují také prostředky k tomu, aby se najedli a
zaplatili nájem. Když marně čekají na obsazení do některé z
vysněných postav, přijme Mundek nabídku na reklamu, v níž
představuje pivní půllitr, a Aneta po úspěšném konkurzu obdrží
roli Klaudie v nekonečném televizním seriálu s názvem
Amazonie. Jejich touha po svobodné umělecké tvorbě se dostává
do polemiky se skutečným životem, který přináší nové otázky:
Lze vůbec mluvit o poklesu do umělecké špíny, slouží-li Aneta
prostoduchému zábavnímu průmyslu, jenž slaví divácký úspěch?
Michal Walczak s dokonalou znalostí zobrazovaného prostředí
ironicky vykresluje stupiditu seriálů, pošklebuje se jejich
primitivním zápletkám i dialogům. Se stejnou zběhlostí však
vypodobňuje i opačnou „uměleckou“ atmosféru, v níž se Mundek
nakrátko ocitne. Jurek a Franka, představující kumšt výsostně
intelektuální, se narcisistně opájejí přesvědčením, že jedině
oni mohou vytvářet ono skutečně „velké“ a „opravdové“ umění.
Mundek s Anetou bloudí tímto pralesem, v němž všechno kolem,
včetně oněch obou živých uměleckých systémů, vykazuje
rozdílnost a zároveň propojenost jako oblast skutečné
Amazonie. Rozdílné, a přesto propojené jsou i brány, jimiž
vstupují do umění i opravdového života, který na rozdíl od
televizního seriálu prochází krizí. Zda se někdy naplní jejich
touhy, se z neukončeného konce hry již nedovíme.
Režisérka Natália Deáková, sama v rozhlasové režijní práci
ještě nepříliš zkušená, pracovala s herci, kteří vzhledem ke
svému mládí nepatří k ostříleným matadorům. Opět se potvrdila
stará známá pravda o náročnosti rozhlasového herectví, při
němž záleží na detailním zvládnutí všech mluvních prostředků,
aby třeba nepřesná intonace neposunula vyznění celé scény.
Bylo možné si to ověřit třeba na scénách, jež jsou založeny na
kontrastu. Proti „papírovým“ dialogům seriálu, jejichž
prázdnota zvláště vyniká, je-li navíc přifouknuta hereckým
patosem, stojí naopak rozmluvy probíhající v soukromí, jejichž
„civilnosti“ a pravdivosti bychom měli uvěřit. Nejednou se
přihodilo, že tento „reálný“ projev zazníval podobně jako onen
dialog seriálový. Z hereckého podání bylo zkrátka slyšet, že
ani vstup do rozhlasového života není lehký a samozřejmý.
I když by si režijní a herecká realizace Walczakovy Amazonie
zasloužila při přísnějším posuzování nejednu výtku, musím na
druhé straně přiznat: poslouchal jsem ji pozorně a nenudil
jsem se při ní ani trochu. |
