|
|
 Na
severu se nežije snadno
Ze severských kinematografií známe asi nejméně norskou, ale i
tady vznikají díla pozoruhodná, která vynalézavě nahlížejí do
mysli lidí. Materiálně jim nic neschází, přesto je sužují
záchvaty marnosti. Upadají do malomyslnosti a zejména za
dlouhých zimních nocí hledají úlevu ve zpíjení, neschopni
udržet si partnerské vztahy ani nalézt smysluplné zaměstnání.
Mezi takové jedince patří protagonista filmu Na sever,
který v úterý 7. února ve 22.05 uvede ČT2.
Jomar (Anders Baasmo Christiansen) překoná odevzdanost a
úzkostné stavy provázené zlhostejněním a netečností a vydá se
na dalekou cestu na sever, aby tam navštívil svou někdejší
ženu a hlavně malého synka, jehož od rozvodu neviděl. Při
putování, nejprve na sněžném skútru, později na lyžích,
prochází zasněženými sceneriemi, aniž by – na rozdíl od
publika – vnímal jejich krásu v předvečer blížícího se jara.
Hlavní hrdina se setkává s nejrůznějšími lidmi a vlastně se
musí učit, jak vycházet s někdy podezíravými bližními,
překonává i své samotářství, když zjišťuje, že člověk se někdy
jen stěží obejde bez cizí pomoci. Režisér Rune Denstad Langlo
se dotýká osamění, ať již dobrovolného, či vnuceného, vypráví
o hledání ztracených citových vazeb, o překonávání depresí,
kdy nepomáhá ani hospitalizace v nemocnici, ani léky.
Tvůrci – scénář napsal Erlend Joe a za kamerou stál Philip
Ogard – se vědomě vzdávají jakéhokoli ozvláštňování. Prostý
příběh vyprávějí uvolněně, vyhýbají se výrazové expresivitě i
kouzlení s krajinomalbou. Zachycují lidské povahy jakoby v
jejich nejzákladnější bázi, často mlčenlivé, dlouho
nedůvěřivé. Setkávání s lidmi, stejně jako hrdina příběhu
ztracenými v nedozírných pustinách norského severu, Jomara
ovšem kultivuje, posouvá k přesnějšímu chápání vytčeného cíle.
Zprvu se na cesty vydává téměř proti své vůli, jako kdyby snad
neměl nic lepšího na práci – až teprve během putování si
začíná uvědomovat svůj díl odpovědnosti na promarněné
minulosti.
Na sever je dílko navenek neokázalé. Nehledá hlubinné ponory
do trpící lidské duše ani si nelibuje v groteskních situacích,
ačkoli k oběma polohám má stejnou měrou nakročeno. Naopak
zdůrazňuje všednost lidského osudu: člověk musí mít tolik sil,
aby jeho nástrahy zdárně překonal, nesmí se jim poddávat.
Režisér necítí potřebu za každou cenu vše vypovědět a
objasnit, zachycuje spíše letmé, prchavé okamžiky, stává se
náhodným pozorovatelem, jenž na divákově zvážení ponechává, co
vše z volně plynoucích událostí vyčte, jak se nechá oslovit.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
