|
|
Slavné filmy se vracejí
Téměř současně se v českých kinech vynořují dva dnes již
vskutku legendární filmy, jejichž důležitou součástí, ba
základním výrazovým prvkem je tanec. Zatímco britské
Červené střevíčky (1948) se v melodramatické konvenci
věnují baletu a dilematům s ním spojených, americký muzikál
West Side Story (1961) novátorsky nakládá se zvoleným
žánrem, zasazen do reálného prostředí velkoměstských uliček a
plácků.
Oba snímky ve své době uhranuly publikum snad na celém světě.
Červené střevíčky, nyní dokonce digitálně zrestaurované,
okouzlily nejen svou barevně podmanivou barevnou stylizací
baletních scén. Především ohromilo svrchované taneční umění
Moiry Shearerové, jakkoli její slavné baletní vystoupení,
jednolitou, snad desetiminutovou sekvenci, můžeme dnes vnímat
i jako doklad stavu, v jakém se tehdy balet nacházel. Snímek
West Side Story naopak překvapil svou opravdovostí a
bezprostředností, když se nevtíravě inspiroval Shakespearovou
milostnou tragédií Romeo a Julie. Ve filmu se oba znepřátelené
rody proměnily v konkurenční pouliční gangy, mezi nimiž se
svou lásku pokouší uhájit hlavní dvojice.
Sebeparodické Střevíčky
Režiséři Michael Powell a Emeric Pressburger vsadili v
Červených střevíčcích na nezastřeně melodramatické pojetí
příběhu. Nejenže jej zasadili do blahosklonného
aristokratického prostředí, ale hlavně jej opřeli o kýčařsky
dojímavou veteš té doby – neboť čím jiným je tíživé dilema
hlavní hrdinky, zda se má věnovat milovanému tančení nebo
milovanému muži, neboť obé, jak film prostřednictvím dívčina
mefistofelského impresária přesvědčuje, sloučit nelze.
Třeskutá vážnost, dnes nabývající až nechtěně sebeparodických
rozměrů, tak rozleptává celý film. Převážila dojímavá linie
sebeobětování, okořeněná nadsazenými postavičkami ruské
baletní skupiny, tehdy módní záležitosti. Jistě i takovému
typu filmů, u nás zastoupenému například Čápovou Tanečnicí
(1943), se zhruba ve stejné době vysmál Martin Frič, když
točil nestárnoucí Pytlákovu schovanku.
Úchvatná West Side Story
Naproti tomu muzikál West Side Story ani po půlstoletí
nezestárnul. Odmítl totiž stavět na vybroušených, bezmála
akrobatických výstupech pohybových i na bezchybném pěveckém
výkonu, tak to bylo obvyklé i v nejlepších muzikálech té doby
(jako Američan v Paříži nebo Zpívání v dešti). Pěvecké i
taneční ztvárnění je i tady dozajista špičkové, ale nikoli
zmrtvěle odosobněné. I zásluhou Natalie Woodové, Richarda
Beymera nebo Georga Charikise, byť ve zpěvu dabovaných, se na
nás nevalí sice bravurní, leč umělohmotná podívaná. Setkáváme
se s postavami plně životnými, které řeší reálné problémy,
třeba rasové předsudky, a prožívají reálné city. Film tak
předjímá později běžné modernizované adaptace klasických děl,
přetvořených přitom razantně, ale nikoli svévolně – připomínám
aspoň, jak se tvůrci poprali s pověstnou balkónovou scénou.
Také West Side Story (premiéra na jevišti se odehrála v roce
1957) režírovala dvojice, Robert Wise a Jerome Robbins, jenž
se soustředil na choreografii, chytlavou, strhující hudbu
složil Leonard Bernstein. A neméně působivé jsou rovněž
písňové texty, zaznějí mezi nimi i kousavě satirické, třeba
onen rozmarný popěvek, co všechno se skrývá za tolik
vychvalovanou americkou demokracií. Pokud přečkáte úvodní
půlhodinu, po níž se celý příběh rozjíždí do potřebných
obrátek, budete odměněni úchvatnou podívanou. Každopádně
taneční i pěvecké výjevy oslovují silněji nežli místy plytké a
drhnoucí „činoherní“ rozmluvy.
Film se okamžitě stal senzací: nasbíral celkem deset Oscarů a
například v jednom pařížském kině na Elysejských polích se
nepřetržitě promítal celých dvě stě šedesát týdnů. Položil
základy nového, aktualizačního přístupu k muzikálu, později
lemovaného takovými tituly jako Kabaret, All That Jazz nebo
Vlasy.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
