 János
Bán, herec
Jak si vysvětlujete, že Vesnička má středisková je dodnes tak
populární a stále se vrací na obrazovky i do kin?
Neumím to přesně říct, jedno je ale jisté: ten film má lidský
rozměr, je plný hlubokého humanismu, což dnes působí stejně
silně jako před těmi téměř třiceti lety. Film byl vytvořen
s láskou a samozřejmě i s vysokou profesionalitou a smyslem
pro proporce. Příběh s tak pozitivním nábojem nevznikne často,
není divu, že jeho kouzlo stále trvá.
Když dnes Vesničku vidíte, jaký z ní máte dojem?
Jak stárnu, mám ji stále raději. Což platí i pro mou roli
v tom filmu. Možná je v tom i trocha nostalgie. Samozřejmě rád
vzpomínám i na jiné filmy, zvláště maďarské, ve kterých jsem
hrál, ale ten Menzelův je pro mne přece jen jedním z
nejpěknějších. A díky němu jsem poznal výtečné lidi.
V Maďarsku se Menzelův film jmenuje Moje malá vesnička. Uvádí
se i u vás tak často?
Je pořád úspěšný, na obrazovce se objevuje přibližně jednou za
dva roky. Navíc má ten film podle mne skoro každý na DVD,
takže opravdu nelze říct, kolik diváků a kolikrát už ho
vidělo.
Vesnička byla také nominována na Oscara. Jak jste to prožíval?
To bylo určitě velmi významné, a nejen pro mne. Já sám se díky
téhle nominaci dostal do USA, do té doby jsem toho totiž moc
nenacestoval. A ještě něco – ta oscarová nominace měla význam
i pro maďarský film, přesněji pro maďarské herce. Mám dojem,
že byly jen dva případy, kdy byl film, v němž hraje maďarský
herec, nominován na Oscara. A v obou případech šlo o české
filmy! Ve Vesničce jsem hrál já, v Želarech György Cserhalmi.
Loni jste se zúčastnil filmového festivalu pro děti a mládež
ve Zlíně – hrál jste někdy v nějakém dětském filmu?
Přece ve Vesničce mé střediskové...
No, to není moc dětský film.
Není, ale dětem se dost líbí. Ale abych vás uspokojil: hraji
pro děti v divadle. Už mnoho let vystupuji ve zvláštní one man
show pro děti. Na má představení chodí už druhá generace
diváků.
Jako herec jste začínal v oblastních divadlech, hrál jste
například v Györu nebo Szolnoku. Přesto si vás všimlo významné
budapešťské divadlo. To není zcela běžné; ten, kdo pracuje na
oblasti, se někdy skoro nedostane na plátna kin nebo do
televize. Jak se vám to podařilo?
To mělo několik příčin. V dobách mého mládí a hereckých
začátků byl divadelní život v Maďarsku velmi bohatý a košatý,
divadlo hrálo významnou společenskou roli. Tvořilo hodně
otevřený, dá se říct průchodný systém, znali jsme se navzájem,
věděli o sobě – publikum, kritici i divadelníci. Platilo to i
pro regionální divadla: z hlavního města se do nich jezdilo,
dobrá představení se neutajila. Další příčinou, že si mne
v metropoli všimli, byla herecká ocenění. Brzy po sobě mi
totiž udělili dvě herecké ceny – za nejlepší herecký výkon
sezony v Szolnoku a poté další cenu za nejoriginálnější výkon.
To bylo pro mou další kariéru důležité, proto jsem se dostal
do Budapešti i k filmu poměrně brzy.
A stal jste se členem prestižního divadla Józsefa Katony.
V době mého příchodu se divadlo právě formovalo, dá se tedy
říct, že patřím k jeho zakladatelům. Angažmá pro mne znamenalo
příležitost i výzvu.
Na regionálních scénách jste působil přes čtyři roky. Co vám
ta léta přinesla?
Hodně. Byla to velmi intenzivní léta nejen pro mne, ale i pro
další herce či režiséry. Víte, na malém městě tehdy nebylo
skoro nic jiného než divadlo, nemohli jsme se uplatnit jinde,
odskakovat do filmu, televize či rozhlasového studia. Měli
jsme jen a jen divadlo. Proto náš život a práce byly daleko
intenzivnější než třeba denní režim divadelního herce
v metropoli. Velmi silně to ovlivnilo náš životní styl, způsob
existence. Dopoledne i odpoledne zkouška, pak představení,
v noci někdy další zkouška nebo nekonečné diskuse o divadle.
Neměl jsem čas nudit se.
Do jakých rolí vás režiséři nejčastěji obsazují?
Jsem univerzální herec, mám rád klasiku, drama i komické role.
Naštěstí ani režiséři mě nemají zařazeného do jednoho šuplíku.
Na kontě máte spoustu filmů, například filmovou adaptaci
novely nositele Nobelovy ceny Imre Kertésze Člověk bez osudu.
Ztvárnil jste tu otce hlavního hrdiny, dospívajícího chlapce
Gyuriho, který prochází nacistickými vyhlazovacími tábory.
Vynikající, silný film, i když se na něj diváci zrovna
nehrnuli. Co vám osobně přinesl?
Román jsem znal už dávno a mám ho stále velice rád. Své role
jsem si mimořádně vážil. Považuji ten film za důležitý
kulturní počin a jsem hrdý, že jsem se na něm podílel. Ale
musím se k něčemu přiznat: donedávna jsem ho vlastně neviděl
vcelku, jen některé části. Poprvé jsem se na něj podíval až u
vás ve Zlíně, kde se v rámci festivalu promítal. Je to trochu
ostuda, může za to můj naprostý nedostatek času; vedle divadla
a filmu ještě učím na divadelní fakultě. Ale to není omluva,
já vím.
Natáčíte doma i v zahraničí. Hrál jste také v několika
zahraničních produkcích, v českých a slovenských filmech i
v Americe. Co vám zahraniční zkušenosti přinesly?
Natáčet v jiných zemích je pro mne vždy velice vzrušující.
Nejde jen o práci samotnou, ale i o možnost seznamovat se s
tamní kulturou, s přístupy různých režisérů, s hereckými
metodami a způsobem práce. Nedávno jsem například natáčel ve
Španělsku a právě kvůli těmto věcem jsem si to hodně užíval.
Poznával jsem jiný styl, pracovní tempo a rytmus života vůbec,
temperament, řeč. Ale nakonec stejně vždycky zjistím, že
tvorba jako taková, kreativita, je v podstatě všude téměř
stejná nebo hodně podobná.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto archiv Art Film Festu, MFF Karlovy Vary, Zlín Film
Festivalu
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 31. ledna. |
