|
|
 Přímluva
za dnešní dobu
V tramvaji, v hospodě, v internetových diskusích pod různými
články, všude člověk pořád čte a slyší, v jaké hrozné době
dnes žijeme. „Dnešní dobou“ se zřejmě myslí nějaké drasticky
změněné životní podmínky, které mění zásadní hodnoty a
dovolují lidstvu chovat se jinak než dřív, případně si
ospravedlňovat své slabosti a nedostatky...
Skoro by tomu člověk uvěřil.
Já jsem si kdysi napsal, že bych měl mít svou dobu rád.
Jednoduše proto, že jinou už mít nebudu. A myslím si to stále,
i když to, co jsem teď popsal, vypadá, že si naopak taky nějak
stěžuju... Nestěžuju si nijak zvlášť, spíš bych se chtěl za
dnešní dobu trochu přimluvit.
Ona to má, chudák dnešní doba, taky dost těžké. Především
proto, že v ní žijeme my. A nám všechno dlouho trvá, jsme do
značné míry nepoučitelní, sobečtí, líní... Tak namátkou třeba
já. Když se nad sebou zamyslím, mám nejméně tolik chyb jako
celá moje doba. Ani se mi nechce vám je tady vypočítávat, koho
to zajímá, každý má ty svoje...
A přesto v skrytu duše i docela normálně a veřejně toužím po
tom, aby mě měl někdo rád, aby mě okolí respektovalo nebo aby
mi aspoň pořád někdo nenadával. Kritiku snesu, dokonce ji
potřebuju, ale deptá mě povrchní zloba.
Předpokládám, že ta naše „dnešní doba“ to má nastavené
podobně. A určitě si zaslouží víc úcty, lásky a tolerance, než
je jí obecně projevováno. Určitě má spoustu nepříjemných rysů
či dokonce nebezpených vlastností, v něčem je asi i zkažená,
ale když si člověk dá tu práci a srovná si tuhle naši s jinými
dobami, nedopadne to zase tak hrozně.
Před časem jsem dělal rozhovor s jedním historikem. Byl to
rozšafný člověk, bystrý a vtipný, a zbožňoval období vlády
císaře Františka Josefa. Takže když jsem se ho zeptal, ve
které době by chtěl žít, kdyby si mohl vybrat, nezaváhal ani
na vteřinu.
„Tak, řekněme, v letech 1880 až 1913,“ pravil a zasnil se.
Napadlo mě, co by ale dělal, kdyby ho třeba pořádně rozbolely
zuby, a vzápětí jsem to řekl nahlas, což ho z toho snění
trochu vyrušilo. „A co taková menší operace zánětu slepého
střeva bez antibiotik?“ dodal jsem surově.
„Máte pravdu,“ připustil ten vzdělaný muž. „Tak radši dneska,
radši dneska...,“ usmál se.
Nevyprávím tu příhodu proto, abych někoho, kdo zarytě trvá na
tom, že se narodil do nejhoršího období v historii lidstva,
dotlačil prostřednictvím injekcí na utišení bolesti či
antibiotik k radostnému poznání, že jsme na tom skvěle.
Evidentně nejsme a je co vylepšovat. Jen se přimlouvám za
trochu víc laskavosti a snášenlivosti, protože, jak známo,
naštváním se jen tak samo od sebe nic nezlepší.
To, jaká je vlastně ta dnešní doba, bychom možná mohli nejlépe
zjistit, kdybychom si odmysleli všechny vlastnosti a jevy,
které se opakují v období, jež pamatujeme. Asi bychom se
shodli na tom, že to jsou právě ty, které nás obvykle štvou
nejvíc – krutost, malichernost, hloupost, sobectví... Co se
vlastně změnilo?
Ještě ke všemu máme možná štěstí: nikdy totiž nevíte, co
přijde zítra a jestli to náhodou nebude mnohem horší než
dnes...
A tak si zkrátka myslím, že bychom neměli zase tak moc nadávat
a naopak se měli pokusit svou dobu víc milovat. I když nám sem
tam zahýbá se středověkem nebo s nějakou bezútěšnou
padesátiletou totalitou...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
