|
|
Tajné hry před koncem světa
 Tajná
organizace B. K. S., respektive její „podkomise pro
útlum publicity“, provedla své částečné odtajnění: v Praze na
Národní třídě předvádí do konce února své dílo, realizované
průběžně od roku 1974. Předchozí „odtajňovací“ manévr provedla
B. K. S. v roce 2006, kdy vyšly její Kaloty – soubor básní,
z nichž se vedle absurdního humoru dá dobře odečíst také
hlavní téma, a tím je konečnost, rozklad, smrt. Nálady té
knížky jsou vpravdě dušičkové, a v podobném duchu se nese i
současná prezentace v Galerii Václava Špály – výlohu galerie
zaplnila asambláž z rakví.
Samotná přehlídka, mimochodem instalačně řešená s nápadem a
invencí, pak vedle absurdity a funerálního odéru nabízí ještě
jednu výraznou kvalitu: hravost v rámci vlastního,
fantazijního světa, jakéhosi mikrokosmu v lůně přírody. Tím je
vyzrazena hlavní osobnost B. K. S., František Skála, jehož
záliba v oživování rozmanitých přírodnin a odložených věcí je
dobře známá z výtvarného projevu, z literatury i filmu.
Ostatně přehlídka ve Špálovce je multimediální: je tu od
každého něco. Zbraně a oblečky B. K. S. vedle záznamu potrhlé
performance v ulicích Tokia, naivisticky stylizované deníky
z cest vedle skulptur, hobitovská dílna naproti mumifikaci
vlastních ostatků.
 B.
K. S. navazují svým poloutajeným, lehce mystifikujícím dílem
na podobné spolky, o něž není v dějinách české kultury
minulého století nouze: od Křižovnické školy čistého humoru
bez vtipu přes Šmidry třeba po Haškovu Stranu mírného pokroku
v mezích zákona. Komika tu má funkci protestu proti totalitě
jakéhokoli druhu; vlastní svět je modelovaný vnějšímu světu
navzdory. B. K. S. ale mají na rozdíl od jmenovaných spolků
jedno velké plus: Jejich vesmír a jeho mýty, které ho drží
pohromadě, je natolik důkladný a ve své důkladnosti tolik
živý, až má člověk chuť být v něm doma. A klidně v něm prožít
i ten konec světa, avizovaný v titulní zkratce...
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
